Rituální souboje Donga
Opouštíme oblast kmene Dizi a stále vstřebáváme zážitky s šamanem. Bylo to opravdové? Spojil se z duchy předků a komunikoval s nimi? Řešíme to celé dopoledne a při tom hltáme zvlněnou okolní krajinu. Kolem dvanácté zastavujeme u polorozpadlého domu. Podle spícího muže v uniformě poznáváme policejní stanici. Musíme se zaregistrovat a vstup na území nám povolí jedině s ozbrojeným doprovodem. Není třeba se jakkoliv obávat, v současnosti je v regionu mír, ale stát se prý může cokoliv. Přidává se k nám hubený muž s tlustým kalašnikovem a červenýma podlitýma očima. Jeho výraz je až strašidelný. Jsem moc rád, že je na naší straně. Popojíždíme o pár kilometrů a zastavujeme v oploceném prostoru, který byl v minulosti školou. Misionáři tu měli velké cíle, ale nakonec to vzdali. Stavíme stany na betonovém chodníku pod přístřeškem a ostatní si připravují oběd. Já si dávám sušenky, nechce se mi potit u vařiče. Stále nevíme, jestli jsme tu ve správný čas. Naším hlavním cílem je rituál Donga. Termíny se ovšem tají do poslední chvíle a vždy záleží na dohodě mezi jednotlivými klany.
Máme štěstí
Huráá... Donga bude už zítra. Náčelníci okolních vesnic se shodli a stanovili zítřek velkým dnem. Zúčastnit se má pět klanů. Jediné, co může událost zastavit, je počasí. Déšť je velkým nepřítelem. Souboje se pořádají po období dešťů, tedy přibližně od června do října. Všichni nervózně sledujeme oblohu a modlíme se. Zaznívají odborné diskuse, každý je najednou znalcem mraků, všichni cítí atmosférický tlak a odhadují vlhkost ve vzduchu. Až na mě, já jen vím, že pršet zítra prostě nebude. Večer se jdeme podívat do vesnice. Od místních žen ochutnáváme kvašený nápoj z čiroku. Pijeme společně z kalabaše. Nechutná to vůbec dobře, ale to přeci nevadí. Na ženách je znát, že ochutnávají už od rána, možná od včerejšího rána. Jsou veselé a hravé. Ohlížíme se, jestli nejsou kolem někde jejich manželé. Kvašený čirok, nabitý kalašnikov a naštvaný Surma není bezpečná kombinace. Muži stojí opodál a skvěle se baví pohledem, jak se nám po ochutnání křiví obličeje. Ze slušnosti necháváme mezi sebou kolovat a odcházíme do tábořiště. Začíná se stmívat a náš ochránce s kalašnikovem je nervózní. Dáváme si Alešovu pálenku z Albánie. Chutná trochu podobně, jako čirokový kvas, který jsme popíjeli se ženami ve vesnici. Znalecky si přiťukáváme na zítřejší den. Naposledy koukáme na oblohu. Snad nezaprší.
Ráno se hrabeme ze stanu po probdělé noci. Zrovna se vrací Ruda a hlásí, že jsme měli vstát dřív a zajít k řece. Prý mu to připomínalo obřadní koupele v indickém Váránásí. Trochu mě mrzí moje ranní lenost, ale do Indie se v budoucnu chystám, tak je to asi jedno. Důležité je dnešní odpoledne. Po lehčí snídani se jdeme podívat opět do vesnice, jak jsou na tom naše přiopilé kamarádky. Světe div se úplně stejně. Kvasný nápoj se hodí i k snídani. Muži tu ale nejsou. Jdeme dále do vesnice a pozorujeme každodenní život. Děti se vrací s kanystry vody od řeky, muži sedí v debatním kroužku ve stínu a ženy melou kukuřičná zrna mezi dvěma kameny. U vedlejšího stavení si hrají ti nejmenší. Asi pětiletí chlapci mají dřevěné proutky a předstírají souboj. Chtějí být stejně dobří, jako byli v minulosti jejich tatínci.
Pravidla dongy
Bojového festivalu se účastní mladí svobodní muži, kteří tak dokazují svou fyzickou zdatnost a odvahu. V minulosti se tímto způsobem řešily spory mezi jednotlivci či celými vesnicemi. Samotný zápas se jmenuje saginey. Pravidla jsou jasná. Pomocí zhruba dvoumetrové dřevěné hole musí porazit soupeře z druhé vesnice. Záměrně nepíšu nepřítele, protože tohle není nepřátelství, ikdyž to tak často vypadá. Téměř při každém pořádání dongy teče krev. Na smluveném místě se postupně sejdou mladí muži z několika vesnic. V popředí jdou ti nejudatnější, většinou nazí, rozhodnutí bojovat. Adrenalin stoupá, když se blíží ke skupině stejně odhodlaných protivníků z druhé osady. Po vzájemném očním kontaku se rozhodí dvojice a boj začíná. Rány míří kamkoliv a vše sledují rozhodčí. Na ležícího muže se nikdy nesmí útočit a boj je přerušen, stejně jako v případě, že je hůl prasklá, či zlomená. Bojuje se s maximálním nasazením, ale soupeř nesmí být zabit. Občas se to ale stává. Nejnebezpečnější jsou zásahy do oblasti žaludku a hlavy. Rodina mrtvého dostává od vesnice odškodnění ve formě dobytka. Vítězná vesnice je ta s největším počtem vítězů.
Když se blíží období sklizně, mladí muži začínají trénovat mezi sebou. Bojují, hecují se a pilují svojí fyzickou zdatnost. Někteří bojovníci pijí několik dní před zápasem hovězí krev. Většinou samotnou, nebo smíchanou s kravským mlékem. Tento obyčej přetrvává i u jiných kmenů v subsaharské Africe. Například Masajové ho pijí při dlouhých pastvách dobytka. Nápoj dodá potřebnou sílu a energii. Odebírání krve mladému býkovi většinou probíhá nastřelováním krční žíly. To umí jen ti nejzkušenější. Zvíře nesmí zemřít, je v komunitě velice ceněno. Do kalabaše odeberou potřebné množství krve, ránu zacelí a zvíře žije dál. Krev se musí vypít rychle, aby se na vzduchu nesrazila. Jsme rádi, že nám nápoj nenabízí. Nerad bych odmítal, ale na tohle opravdu odvanu nemám.
Den před zápasem naopak pijí bylinky, aby opakovaně zvraceli a na druhý den šli do boje s prázdným žaludkem. Někteří muži si navzájem malují říčním bahnem na tělo ornamenty. Věří v jejich magickou sílu a jiní doufají, že takto zastraší soupeře. Nezbytná je i příprava bojové hole. Ohebný ale pevný prut je zbaven kůry a vyhlazen pomocí písku. Na vrcholu je vybroušen do tvaru mužského penisu.
Donga
Sedíme na dřevěné lavici, když zaslechneme blížící se zvuky. Zpěvy a výkřiky se přibližují. Bojovníci ze sousední vesnice odhodlaně postupují k místu konání. Necháváme je projít kolem nás a s úžasem sledujeme. První muž nese prapor Jižních národů. Většinou nosívají vlajku své vesnice. Za nimi bojovně tančí čtyři nazí muži, kteří jsou odhodláni soupeřit za hrdost svou i celé vesnice. V těsné blízkosti postupuje asi třicítka mužů v modrých šukách. Někteří jsou ozbrojeni ruskými samopaly. Míří za jediným cílem. Věří svým bojovníkům a doufají ve vítězné věnce. Focení je zakázáno, ještě stále nemáme svolení na bojiště vstoupit. To domluvíme až na místě s těmi nejdůležitějšími. Docházíme na prostranství, kde už stojí ve stínu obecenstvo, složené většinou z mladých dívek. Vítězný aplaus zažehne nejedno dívčí srdce. Může to být láska na celý život, ale i na jednu noc. Obojí je lákavé.
Saginey
Napětí roste s přibližujícími se bojovníky z druhé vesnice. Stejně s nimi přichází i svoleni k focení. Obě skupiny se k sobě blíží za zvuku bojových chorálů. Čtyři proti čtyřem. Už z dálky hypnotizují vybraného soupeře dlouhým pohledem. Přijme jeho výzvu? Ano…. Muži se staví proti sobě, koncentrují se a s holí předvádějí bojové tance. Snaží se zastrašit soupeře. Pohyby se zrychlují a následují mrštné výpady proti soupeři. Ten jde v mžiku do protiútoku. Na obranu není čas. Nebojí se bolesti, nechtějí se bránit, chtějí útočit. Dopadající rány na holá těla budí hrůzu. Samotný zvuk je strašidelný. Tohle přece nemůžou přežít ! Mám pocit, že jsou odhodláni soupeře zabít. Čtyři souboje najednou utvoří válečné peklo. Muži z obou vesnic horlivě aplaudují svému svěřenci. Občas zazní výstřel do vzduchu. Atmosféru neumím popsat. Jakkoliv jsem si v minulosti myslel, že zápasy jsou pouze fingované a “jemnější”, mýlil jsem se. Je to tvrdé, drsné a opravdové. Touha po vítězství je silnější, než bolest z ran, které sviští vzduchem.
Jeden z mladíků padá na zem a jeho soupeř okamžitě přeruší útok. Do ležícího se mlátit nesmí, podává mu pomocnou ruku a zvedá ho na nohy. Vzájemný respekt je překvapující. Z tržné rány na hlavě teče krev. Už nechce pokračovat, není tolik zkušený. Jizva bude vzpomínkou na prohraný boj. Vítěz v rauši pohledem vyzývá dalšího soupeře. Nasycen vítězstvím ještě nemá dost. Přes bujarou atmosféru neslyšíme, že se blíží se svou vlajkou další bojovníci připraveni hájit své barvy. Z druhé strany další a další. Bojového klání se účastní pět vesnic a najednou je v centru dění odhadem tak 250 mužů. Ztrácíme absolutně přehled, kdo ke komu patří, kdo vyhrává a kdo je na ústupu. Někteří muži mají na končetinách a hlavě chrániče. V minulosti je vyráběli z vláken agáve sisalové, dnes dopomáhají kusy látky. Není divu, zranění mohou být hrozivá.
Atmosféra začíná gradovat. Spousty mužů popíjí donesené čirokové pivo a dav začíná divočet. Výstřely ze samopalů jsou stále častější. Skupiny mužů začínají oslavovat své vítěze. Z dřevěných kůlů rychle vyrobí nosítka a oslava může začít. Mladé dívky věnují vítězům věnce z korálků jako projev náklonnosti. Vítězové jsou vyzdviženi na nosítkách na ramena nosičů a začíná slavnostní průvod. Ohlušující aplaus přeruší jen výstřely z kalašnikovů. Tady už pro nás není místo. Odcházíme a necháváme muže, aby prožili své silné chvíle. Při cestě do tábořiště se stále klepu.
Druhý den ráno potkáváme u plotu jednoho s vítězů včerejší dongy. Představuje se jako Bargasa. Včera to byl nesmrtelný bojovník. Všechny soupeře přemohl se značnou lehkostí, dokonce s úsměvem ve tváři. Dnes před kamerou je ale trochu nervózní, až stydlivý. Po chvilce se uvolní a rozpovídá. Je mu 23 a o zápasy donga se zajímá od svých deseti let. Vždy chtěl být bojovníkem a vyhrávat. V šestnácti se poprvé zúčastnil a od té doby bojuje každý rok. V průběhu jeho kariéry prý na bojištích zemřelo asi 15 mužů. On sám se účastní průměrně dvaceti festivalů ročně. Ze smrti strach nemá a zranění prý přebolí. Těší se na další dongu za devět dní. Povídání ho baví a sám pokračuje příběhem svého života. Základní školu absolvoval v Kibishi a pak se vrátil do své rodné vesnice. Živí se rýžováním zlata v okolních řečištích. Největší valounek prodal v Dimě za 22 000 birrů. Ukazuje nám velkou jizvu na pravé ruce. Byl zasažen kulkou mužem z kmene Nyangatom, když putovali na tržiště s dobytkem. Nepřátelství stále trvá. Sám prý vlastní kalašnikov, který koupil za šest krav. Za hranice své vesnice se vydává jenom ozbrojen.
