Živé mosty

Severovýchodní Indie je pro mnoho zahraničních návštěvníků velkou neznámou. Je jiná a to hlavně etnickým složením obyvatel. My jsme se vždycky zajímali o kulturu a tradice. Proto jsme se na tuto část Asie před mnoha lety začali soustředit. Státy, které jsou často nazývány jako “Sedm sester”, jsou se zbytkem Indie propojeny pouze 20 km širokým Siligurským koridorem. Toto území jako by do Indie vůbec nepatřilo. Sousedí s Bangladéšem, Barmou, Bhútánem a čínským Tibetem.

V roce 1947, kdy Indie získala nezávislost nad britským impériem, byly v tomto regionu pouze tři provincie ( Assam, Manipur a Tripura) . V průběhu dalších desetiletí indická vláda reorganizovala svoji strukturu a s přihlédnutím na etnicitu a jazyky obyvatel vznikly další státy jako Arunachalpradesh, Nagaland, Meghalaya a Mizoram. Kromě asámštiny a bengálštiny, jsou mezi kmenovými společenstvími rozšířeny hlavně tibetobarmské a austroasijské jazyky. Celá oblast zabírá plochu 250 000 km² a žije zde odhadem 50 milionů obyvatel.

Meghalaya

Stát Meghalaya se dost často nazává také "Příbytek mraků". Je to nejdeštivější místo na zemi. Průměrně zde spadne neuvěřitelných 12 000 mm srážek za rok. V Guinessově knize rekordů je zapsán červenec 1861, kdy zde za pouhý měsíc spadlo 9300 mm srážek.

Meghalaya má 23 000 km² a téměř 70 procent rozlohy zabírají husté lesy. Díky své relativně vysoké nadmořské výšce tu panuje převážně horské subtropické klima. Protéká tudy mnoho řek a místo je přirozeným rájem pro mnoho živočišných i rostlinných druhů. Kromě savců a plazů zde žije 660 druhů ptáků a 250 druhů motýlů. Botanici zde napočítali 325 druhů orchidejí. Aby těch čísel nebylo málo, tak ještě doplním, že zde žije 3,2 milionů obyvatel z nichž největší etnickou skupinou jsou lidé Khasi s odhadovanou populací 1,5 milionů. Dále zde žijí etnika Garo a Jaintia.

Živé mosty

Živé mosty jsou velkou raritou a místní správa je zapsala do pořadníku čekatelů do seznamu UNESCO. Díky kombinaci přírody a dávných lidských dovedností zde vznikly unikátní kořenové konstrukce. Těch je napočítáno v současnosti přes stovku a využívají je lidé v 75 vesnicích. Jejich stavbě se věnovali hlavně obyvatelé etnika Khasi a v menší míře i kmen Jaintia. My jsme navštívili pár mostů v oblasti East Khasi Hills. Zde je obyvatelé neprostupného údolí využívají dodnes a dokonce zakládají nové.

Jsme ubytováni ve skromném hotelu v městečku Cherrapunji. Brzy ráno nasedáme do jeepů a popojíždíme do vesnice Tyrna, odkud je výchozí místo na sestup do hlubokého údolí. Překvapuje nás počet místních turistů. Jeden se s námi dává do řeči a směje se. “Nediv se, už je nás miliarda a půl, my jsme prostě všude.” Kupujeme ve stánku vodu a sestupujeme do údolí. Někde jsem četl, že dolů vede 6500 schodů. Nikdo nemá odhodlání tuto skutečnost ověřit a schody počítat. V každém případě nás čeká pěkná procházka nádhernou přírodou. Nikdo si zatím nechce připustit, že to budeme muset vyšlapat zase nahoru. Cestou míjíme malé osady, kostel, plechové budky s občerstvením a vyhlídková místa na pár mostů, před kterými se musí platit vstup a poplatek za focení. Nevadí nám to, chápeme, že tímto podporujeme místní komunitu a ceny nejsou nijak vysoké. Kořenové mosty jsou fascinující. Některé jsou ve špatném stavu a musí být fixovány lany. Naším hlavním cílem je dvoupodlažní most v osadě zvané Nongriat.

Stavba mostů

Kořenové mosty jsou důmyslné řešení, jak překonat rozbouřené vody řek v údolí, zpřístupnit pole na protějším svahu či propojit jednotlivé vesnice. Místní využívají silných a popínavých kořenů stromu Ficus elastica. Po nalezení vhodného místa pro tvorbu mostu vytvoří nejdříve dřevěnou, či bambusovou konstrukci, na kterou navedou vzdušné kořeny fíkovníku. Ty se v průběhu růstu postupně proplétají, sílí a vinou kolem dřevěné konstrukce. Důležité je ukotvení kořenů na protější straně, což bývá většinou skála, velký balvan případně další kmen stromu. V průběhu let kořenů přibývá, postupně sílí a v některých místech dochází k inoskulaci. To je jev, při kterém přirozeně srůstají jednotlivé kořeny. Výhodou těchto mostů je, že v se v průběhu času zpevňují, oproti moderním konstrukcím, které v čase chátrají. Proces tvotby celého mostu může trvat 15 až 20 let. Ty nejpevnější unesou až 50 lidí najednou. Pokud se provádí údržba, mohou sloužit celá staletí. 

Pokračujeme dále

Prostor kolem dvoupodlažního mostu se začíná rychle plnit lidmi, tak sestupujeme dalších 250 výškových metrů k vodopádům Rainbow falls. I tady nás překvapuje upravený, kameny vyskládaný chodník. U vodopádů se zdržujeme pouze chvilku, fotíme pár fotek a vracíme se zpět. Cestou se dá ještě vykoupat v malém jezírku. Jedinou povinností je plavat v záchranným vestách. Většina místních totiž neumí plavat. Po osvěžení se vydáváme zpět a začínáme postupně stoupat.  U dvoupatrového mostu si dáváme čaj a rýži v místním krámku a  domlouváme se, že zpět nepůjdeme stejnou cestou, ale ještě si to prodloužíme přes další vesnici. Byl to skvělý nápad. Sice jsme za celý den našlapali 1200 výškových metrů místy v dost strmém stoupání, ale stálo to za to.

Lidé Khasi

Lidé Khasi jsou nejpočetnější skupinou státu Meghalaya. Menší část jejich populace obývá Bangladéš a indický stát Assam. Jsou to potomci khmerských etnických skupin, které začaly na území dnešní Indie migrovat před 4000 lety. Patří do skupiny austroasijských jazyků. Jejich kultura je hluboce spojena s přírodou se zakořeněnými ekologickými hodnotami. Věří, že příroda je stvořena bohem a jakékoliv ubližování přírodě je cesta do pekel. Dokládají to dochované legendy, příběhy a pohádky, které si předávají generace po dlouhá staletí. V roce 1891 britští misionáři vydali bibli v jazyce Khasi a začali se systematickou konverzí většiny místních ke křesťanství. Daleko menší počet Khasi vyznává hinduismus, buddhismus a islám.