Kováři od jezera Eyasi
Při návštěvě vesnice kmene Hadzabe jsme se zúčastnili lovu. Používají pevné luky, napnuté tětivy a různé druhy šípů. Nikdy svou kořist neminou. Někteří lovci měli kovové hroty téměř dokonalého tvaru. Zajímalo nás, kde je shánějí. Prý od kovářů Datoga. Žijí nedaleko a vykovají nám vše, co budeme potřebovat. Zvědavě nastupujeme do auta a míříme směrem, který nám ukazuje loučící se lovec.
Velká část populace žije v oblastech Hananh a Mbulu v regionu Arusha. Nejsou zdaleka tolik známí, jako Masajové, ale o to je jejich kultura zajímavější. V této části Tanzánie se odhaduje populace na 30 000, nicméně reálné číslo bude nejspíš několikanásobně vyšší. Mnohé rodiny se rozptýlily po celé zemi a splynuly s většinovou populací.
Datogové jsou pastevci, nicméně v současnosti velká stáda nevlastní, vyjma pár bohatých rodin. Neměli tolik houževnatosti jako Masajové, přišli o pastviny a tím o většinu dobytka. Vše začalo ve velké míře v koloniálních dobách, kdy v očích “moderních lidí” bylo pastevectví primitivní a bylo systematicky potlačováno. Nastaly všeobecné snahy je přesídlit do klasických vesnic. Jejich půda byla přerozdělována, byli diskriminováni a nuceni k práci pro společnost, či verbováni do armády. Po získání nezávislosti v roce 1964, vláda zaváděla plošně zemědělství. Zbylé pastviny dostali zemědělci, což vyvrcholilo v násilné střety s armádou, známé jako “Operace Barabaig”. V roce 1970 začalo rozsáhlé kácení lesů kvůli produkci pšenice. Velká část Datogů prodala svá stáda a začala pěstovat čirok, fazole a kukuřici.
Kovářské řemeslo přežilo
Kovářské řemeslo ovládají dokonale. Šrot dokážou přeměnit pomocí primitivních nástrojů v ostré hroty šípů, či líbivé náhrdelníky a náramky. O tom jsme se přesvědčili během krátké ukázky. Kousky železa a mědi vložili ve formě mezi uhlíky, pomocí kožených měchů je roztavili a vlili do úzké formy. Přišla řada na těžká kladiva a začali tvarovat. Během několika desítek minut už dokončovali hrot šípu a jednoduchý zdobený náramek. To vše na prodej. Hroty lovcům a náramky turistům. Těch je tady ale opravdu málo.
Rodina a vesnice
Tvář rodiny se v posledním století změnila, ale spousty hodnot přetrvává. Většina Datogů nosí moderní oblečení, ale některé starší ženy jsou stále oděny v kožené sukni (hanang’weanda), která značí výrazné sociální postavení. Na krku mají mosazné náhrdelníky a korálkové ozdoby. Jak muži, tak ženy mohou mít skarifikace kolem očí a vytažené ušní lalůčky s kovovými ozdobami.
Datogové jsou polygamní. Tradiční vesnici tvořilo obydlí muže, dům jeho rodičů, domy pro manželky a to celé uzavřené do půlkruhu trnitým plotem. Součástí byla ohrada pro dobytek a malé stavení pro mláďata. Díky téměř zaniklému pastevectví se architektura přizpůsobila okolí. Veškeré vztahy ve vesnici, v komunitě či mezi klany jsou tvořeny důležitými setkáními ( setkání klanu, setkání mužů, setkání vdaných žen, setkání mladých atd. ) Na rozdíl od kmene Masajů jsou ženy Datoga vždy součástí důležitých rozhodnutí jak v politickém tak náboženském světě.
Zrození života
Každá rodina má za úkol zplodit potomky, alespoň jednoho syna a jednu dceru. Pokud pár zemře bez dětí, je zatracen a pochován bez oficiálního pohřbu. Když se početí nedaří, může mít žena pohlavní styk s více mladšími muži, protože mladé sperma je “plodné”. Ti jsou klasifikování jako manželovi “bratři”. Neplodnost se snaží zvrátit i léčitelé, kteří jsou ale hodně drazí. V konečné fázi je možný rozvod a žena se snaží o potomky s jiným mužem a jeho “bratry”. Bezdětný pár tak nakonec dostane od příbuzných jedno nebo dvě děti k výchově.
Datogové věří, že tělo dítěte je tvořeno z matčiny krve a jeho kosti z mužského spermatu. O nastávající maminku se stará celé vesnice. Pije kravskou krev, všichni se snaží o její maximální pohodlí, nevystavují ji negativním vjemům. Kromě úmrtí dítěte se obávají také komplikovaného porodu. Po něm musí novorozenec projít zvláštní očistou, protože se “dotkl smrti”. Dvojčata podstupují složité oddělovací rituály spojené s vařením medoviny.
Po porodu je maminka s dítětem izolována v samostatné chýši po dobu dvou až tří měsíců. Obětuje se kozí samec a zpívá se “píseň dítěte”. V prvních dnech života dítě pije pouze vodu, údajně aby se pročistil žaludek. Voda je uznávána jako “božské sliny” a má blahodárný účinek. Při kojení novorozence dokrmují kravským mlékem. Pro pastevce má mléko spirituální význam a je bráno jako fyzické splynutí se stády. Později dítě krmí přepuštěným máslem, masem a čerstvou krví. V současné době v oblasti Hanangu a Mbulu jsou děti díky nedostatku skotu krmeni kukuřičnou kaší, či fazolemi. Matky kojí děti často až do dvou let věku.
Bolestivé dospívání
V průběhu života Datogové prodělávají řadu bolestivých úprav jako prevenci nemocí, zvýšení atraktivity či postavení ve společnosti. Mezi běžné patří perforace a roztažení ušních lalůčků, odstranění dvou spodních řezáků a obřízka. Obřízka už je delší dobu vládou zakázána. Odstranění klitorisu a stydkých pysků se provádělo dívkám ve věku 2 - 5 let. Vše se konalo v soukromí za přítomnosti starších žen. Oproti tomu mužská obřízka byla spojena s obrovskými oslavami, tanci a konzumací medoviny. Chlapci ji absolvovali v rozmezí 2 - 15 let. Potom následovalo roztažení ušních lalůčků a vyřezávání ornamentů kolem očí. Krása bolí.
Umírání a smrt
Pamětníci stále věří, že po smrti odejde z těla duch, který stráží pozůstalé. Umírajícímu tedy věnují maximální péči. Smutnící vdova nebo vdovec tráví až rok ve zvláštní chýši, málo jí, nepracuje, s nikým se nestýká, zbaví se veškerých ozdob a oholí si hlavu. V minulosti tělo odnášeli na východ od vesnice, kde bylo “snědeno buší”. Nastoupivší tanzánská vláda toto zakázala a nyní se pohřbívá v komunálních hřbitovech. V takovém případě je tělo umístěno do hrobu v sedící poloze se sklopenou hlavou a rukama sevřenýma kolem kolen. Celý hrob tvoří pomyslné ženské lůno, které po devíti měsících “porodí” ducha. Aby měl duch klid, nesmí zesnulý zemřít násilnou smrtí, nehodou či nemocí. Zároveň by měl mít syna a dceru, kteří mu zajistili potomky. V opačném případě musí být po smrti rituálně očištěn, což se ne vždy podaří.
Léčitelé
Léčitelé se dělí na dvě mužské kategorie Daremgajeega a Bajuta a ženské léčitelky Gijoodiga. Schopnosti se dědí v rámci rodinných klanů. Základní praxe mužských léčitelů spočívá v plivání skrze zuby na různé části těla nemocného. Obvykle na břicho, záda a prsa. Sliny mají blahodárné účinky. Kombinují je se směsí bylin a živočišných tuků z domácích zvířat, které jsou masírovány do pokožky. Pokud to diagnóza žádá, léčitel aplikuje na tělo kravskou moč, krev nebo exkrementy. V ojedinělých příkladech nařezávají kůži nemocnému a do ran vmasírují léčivé substance. Často se vyvolává zvracení pomocí pití kravské moči na pročištění žaludku.
Léčitelky Gijoodiga dokážou vyvolat duchy (meang’ga). To jsou prostředníci v komunikaci s božstvem Aseeta. Nejsilnější pouto s duchy mají starší, vážené, vdané ženy při nočním rituálu "ghadoweeda". Nechávají si radit a prosí o pomoc. Kromě léčení také zjišťují důvody nemoci dotyčného. Mnohdy za to mohou zlé síly, kletby a čarodějnictví. Existují bytosti, lidé, kterých se všichni bojí. Pouhým pohledem dokážou přivodit bolest, nemoc či úraz. Nazývají ho “Zlé oko” V současné době léčitelská tradice zaniká, lidé využívají schopností léčitelů z jiných etnických skupin, či misijní ambulance a zdravotnická zařízení.
Zdroj: https://www.researchgate.net/publication/238114575_Datoga
