Bushmani Hadzabe

Existence bushmanů v Tanzánii mě překvapila. Když místní o nich vyprávěli v době, kdy mi chyběly základní informace o etnickém složení Tanganiky, nevěřil jsem. Nedokázal jsem si představit ty malé postavy, tak typické pro komunity Sanů v jižní Africe, jak žijí ve vzájemné symbióze s hrdými Masaji. Ihned se mi vybavily vzpomínky z namibijské osady Tsumkwe, kterou jsme navštívili v roce 2003. Dodnes mám před sebou obraz odevzdaného a zdecimovaného kmene. Smutné tváře žen natahujících ruku s nadějí lepší budoucnosti. Muži, trvale opojeni alkoholem, rezignovaně seděli před chýšemi ze slámy a odpadků. Konec kultury houževnatých lidí, kteří se nedokázali bránit okolním agresivním kmenům, vlivu kolonialismu, následkům těžby nerostných surovin a přicházející “modernizaci”. Dnes už nežijí, ale přežívají…

Na severu Tanzánie je tomu jinak. Obrázek o mnoho optimističtější. Se slavnými sběrači z Kalahari mají společný akorát životní styl a použití mlaskavek ve svém jazyce. To je vše. Jinak je to úplně jiné etnikum, které se vyvíjelo izolovaně v obležení nilotických a bantuských kmenů. A na rozdíl od Sanů stále “žijí”. Mají vesničky rozeseté u jezera Eyasi, loví divoká zvířata, sbírají plody okolní přírody a obchodují s okolními kmeny. V dnešní době neuvěřitelné. Moc se těšíme na reálné setkání…

O den dříve se setkáváme s místním průvodcem. Je vyslancem jakési organizace, která má za úkol udržitelně organizovat poznávací výlety do vesnic Habzabe a Datoga. Celý koncept vlastně není špatný a je šetrný vůči životnímu stylu domorodců. Zároveň je rodilým mluvčím a ochotně zodpoví jakoukoliv otázku. Domlouváme se na druhý na ráno.

Z Karatu je to autem asi hodinku a půl, záleží na počasí a sjízdnosti cest. V lednu je příroda krásně zelená, vše hraje barvami. Dokážu si představit, jak to tu vypadá v období sucha. Zastavujeme u velkého dutého baobabu. U malého ohniště sedí starší muži a debatují. Nechají se vyrušit naším příjezdem, všichni nám podávají ruce a prohodí pár slov s průvodcem. Opět klidně usednou a jakoby na nás zapomněli. Takto začíná každé ráno. Skupinka mužů plánuje program na začínající den. Vše je stvrzeno kolující dýmkou. Každý kuřák se snaží natáhnout do plic co největší dávku tabáku a následuje nekontrolovatelný kašel. Prý je to oblíbená kratochvíle, která nastartuje organismus a zbystří smysly. Netuším, kde zrovna mám svůj astmatický inhalátor, tak radši s díky odmítám. Na kmeni baobabu vysychají kůže, lebky a parohy ulovené zvěře. Před několika dny střelili malého kudu a hrdě nechávají kolovat rohy s kusem lebky.

Lov divoké zvěře

Přišli jsme ve správný den, zásoby masa došly a je naplánován lov. Starší muži i chlapci se připravují, dopínají tětivy luků a kontrolují šípy. Každý má několik druhů hrotů na rozdílné druhy zvířat. Divíme se odbornému kovářskému zpracování. Jsou to výrobky od sousedního kmene Datoga. Vyměňují je za kůže, včelí med, nebo kupují za peníze od občasných turistů. Na větší druhy zvěře (antilopy, zebry, žirafy ) používají otrávené hroty. Jed ovšem není tak silný, aby trefené zvíře ihned zabil, proto musí raněného jedince dál sledovat, dokud nepadne vysílením. Dost často využívají i nastražených pastí. I tak ale není každý lov úspěšný. Je nám jasné, že naše přítomnost stopování divoké zvěře moc neprospěje, tak si neděláme velké naděje. Nechceme zmařit veškeré snažení, zároveň chceme být u toho. Muži se postupně rozejdou do všech směrů, každý se soustředí na svůj cíl. Vědí, kam se mají koukat, u jakého zvuku zpozornět. Občas se zastaví, zamíří a vystřelí. Hned první rána je úspěšná. Malý pták se ještě z posledních sil zmítá na hrotu šípu. Úlovek uvazuje za pás a pokračuje. Po chvilce se nám hbití lovci ztratí v křovinách a my pokračujeme s průvodcem za dvěma mladíky, kteří rozdělávají oheň u vzrostlého baobabu. V koruně je hnízdo včel, které mají vynikající med. Na kmeni mohutného stromu mají vyrobené stupy, takže jdou na jistotu. Pomocí mokrého dřeva vyrobí improvizovaný doutnák a odvážnější mladík leze nahoru a strká dýmající dřevo do nevelké skuliny. Dílo se ovšem nedaří, překvapený muž rychle seskakuje dolů a máchajíc rukama běhá kolem stromu. Po návratu nám ukazuje šest žihadel na ruce, jediný včelařský úlovek. Sladké občerstvení se dnes konat nebude.

Ostatní lovci se postupně vrací a ukazují nám své úlovky. Jdeme zpět do vesnice se třemi trefenými opeřenci a pěti mláďaty z ptačích hnízd. Není to moc, ale muži vypadají spokojeně. Lovit je čím dál obtížnější kvůli rozvoji okolního zemědělství a zvyšování lidské populace. Ale když se zadaří, tak se muži vrací se zabitou antilopou, nebo paviánem. O svou budoucnost se nebojí. Když na to přijde, tak nepohrdnou ani uhynulým zvířetem. V případě, že uloví větší kus, o maso se podělí s rodinami z okolních vesnic. V dobách, kdy delší dobu chybí živočišné bílkoviny nepohrdnou ani larvami hmyzu.

Sběr

I když to možná řada mužské populace Hadzů nepřizná, v posledních letech tvoří hlavní část jejich jídelníčku sběr plodů, bobulí a hlíz z divoké přírody. To mají na starosti ženy. Znají okolní floru dokonale a nikdy se nevracejí s prázdnou a to ani v období sucha. To je jedna ze zásadních výhod oproti zemědělské produkci, která je náchylná na nestabilní deště, choroby a plísně. Důležitá je samozřejmě voda, která určuje polohu vesnic. Oblíbenou součástí jídelníčku jsou plody baobabu. Dužina je plná vitamínů a jádra mají vysokou výživovou hodnotu. Hadzové nikdy neuznávali vlastnictví půdy, proto loví a sbírají dle svého uvážení.

Ve vesnici

Procházíme mezi chýšemi zpět k malému ohni. Stavby jsou to jednoduché, vyrobený skelet z proutí je překryt slámou, kůrou, nebo listnatými větvemi. Uvnitř pouze kůže na zemi, ohniště a pár osobních věcí. Veškerý život probíhá venku. Muži sedí pohromadě, ženy také a děti si společně hrají. Ničím nerušená idylka. Tedy až na naší přítomnost. Postavení muže a ženy ve společnosti je rovnocenné, což je v tomto prostředí unikátní. Každý má v chodu domácnosti a celé vesnice svou funkci a jako celek je to dokonalé. Tedy až na občasnou mužskou slabost k alkoholu.