Cesta k Turkanům
Z vesnice Kongasi vyjíždíme prozkoumat náš dlouholetý keňský sen - kmen Turkana. Takto je pojmenována celá oblast severozápadní Keni, ohraničená břehy Rudolfova jezera a hranicemi s Ugandou, Jižním Súdánem a Etiopií. Jezero se nyní také jmenuje Turkana. Je to oblast s aridním klimatem, převládají pouště, sucho, vysoké teploty, silný vítr a všudypřítomný prach. Správním střediskem je město Lodwar. Díky blízkosti výše zmíněných hranic zde roste mezinárodní obchod, ale pro oko návštěvníka tu není moc k vidění. Navštěvujeme dominantní sochu Krista nad městem, která se nápadně podobá té v brazilském Riu. Místní diecéze ji zde nechala vztyčit v roce 2011, aby tak podpořila svou snahu zpomalit vliv Islámu přicházejícího ze sousedního Súdánu. Potom se jdeme ještě podívat do místního košíkářství. Před domem fotíme vyskládané balíky košíkářského materiálu. Místní chlapi na nás řvou, co si to dovolujeme. Ještě že nás nenapadlo objektivy mířit přímo na ně. Uvnitř dílny už je atmosféra o dost příjemnější. Turkanské košíkářství je slavné a máme možnost se přesvědčit o jeho dokonalosti. Samozřejmě si kupujeme misku, kterou nepotřebujeme.
Odpoledne se vydáváme dále, směrem k břehům jezera. Cesta ubíhá po asfaltu rychle a míjíme malé osady podél cesty. Máme šanci jen letmo obdivovat vysoké korálkové náhrdelníky místních žen. Nedočkavostí přemlouváme řidiče, ať nám zastaví. Jdeme pomalu do vesnice a dvě mladé maminky nám nedůvěřivě jdou naproti. Ukazují na foťáky, že v žádném případě nemůžeme fotit a nebo musíme zaplatit. Je to všude stejné, ale vlastně se nedivíme. Představujeme si, jak by bylo nám. Domlouváme cenu aspoň za pár portrétů. Ty náhrdelníky jsou fascinující. Musí vážit několik kilogramů a opticky značně protahují krk. Vybavují se nám vzpomínky na dávnou Barmu, kde jsme navštívili ženy žirafích krků kmene Padaung. S díky se loučíme a pokračujeme dále v naší cestě k jezeru.
Nepřestávají nás udivovat místní drsné podmínky. Vyprahlá, písečná pouštní krajina s deseti suchými stromy na kilometru čtverečním. Mezi nimi rozeseto pár slaměných kopulovitých domků a kraal, což je trnitá ohrada pro domácí zvířata. Vjíždíme po prašné cestě do vesnice Katiyapus. Ani náznak něčeho, čemu se říká voda. Na slunci je určitě přes 40°C a vítr vytváří z písku dusivý opar. Díky naší kamarádce, která je původem Turkanka, je vesnice na naši návštěvu připravena. Vyvarovali jsme se tak dlouhým diskusím o ceně, která už je předem dána. Vítá nás náčelník oblečen do pestrobarevné látky s pruhovanýma podkolenkama. Na hlavě má korálkovou čelenku s černým a bílým pštrosím peřím a v ruce nesmí chybět hůl a stolička. Nejdříve se musíme jít pozdravit se skupinkou mužů, kteří se tísní pod nepatrným stínem suché akácie. Každému podáváme ruku a s mírným úklonem dáváme najevo svou vděčnost. To mají místní muži rádi. Teprve poté jdeme ke skupince žen s malými dětmi a zdravíme se i s nimi. Zvou nás dovnitř chýše, kde je o poznání chladněji. Odhadujeme tak o dva stupně. Chýše mají tvar kopule a jsou zhotoveny z travin, které rostou na březích nedalekého jezera.
Místní ženy jsou opravdu nádherně nazdobené. Většinu hlavy mají vyholenou s pár spletenými copánky v úzkém pruhu uprostřed. Některé nosí pestrobarevné korálkové čelenky, prokládané kovovými řetízky a plíšky. Dominantní ozdobou je masivní asi 20 centimetrů široký korálkový náhrdelník. Pro tuto vesnici jsou typickými barvami zelená, červená, žlutá a černá. Vybavení domku je více než strohé. Uprostřed je ohniště, nějaké nádobí a pár hrnečků na čaj. Látky a kůže rozhozené na na zemi slouží jako postel. Na jednu postel si sedneme a posloucháme hostitele, který nám představuje své čtyři manželky a jejich děti. Je na svou rodinu hrdý. Chová se k ženám pěkně, usmívá se a občas je pohladí, což není ve vztahu Turkanů příliš běžné. Ve vesnici zůstáváme asi hodinu a necháváme si vyprávět příběh života. Muž nám ještě ukazuje zápěstní nůž, který má navlečený na ruce. Asi po hodině se se všemi loučíme, fotíme pár posledních snímků a jdeme do auta. Jak tady mohou přežít? Není tu nic, dokonce i voda je daleko. Neuvěřitelné. Divíme se, že nepostavili osadu blíže k břehům jezera. Prý se bojí krokodýlů a půda kolem jezera jim nepatří. Zároveň by jim to nepomohlo ani s dostupností jídla. Jejich klan prý ryby nejí. Fotografie z této vesnice jsou v galerii níže.
U jezera
Konečně jsme tu. Dlouholetý sen se stal skutečností. Tyrkysová tekutá masa uprostřed měsíční krajiny je bájné jezero Turkana. Vítr fouká, takže hladina připomíná spíše příjemně rozvlněný Karibik. Možná proto, že jsme v Karibiku nikdy nebyli. Všude dokola palmy, vysoké traviny a jemný písek. Je Silvestr a místo původně plánovaného stanu jsme vybrali ubytování v chatrči. Nebyl to dobrý nápad. V noci je vedro a místo spaní se učíme poznávat hmyz, který nám leze po těle. Příště do stanu. Silvestrovská oslava se povedla, se studeným pivkem jsme vydrželi až do dvou do rána, nikdo se neutopil, nikoho nesežrali krokodýli. Toto největší pouštní jezero na světě ( 220 km x 50 km ) je známé mimo jiné nejpočetnější populací krokodýlů nilských v Africe. Brzy ráno nás čeká dobrodružná cesta motorovou lodí na protější břeh, který je v nejužším bodě vzdálen asi 25 kilometrů. Voda se uklidňuje. To prý ale nic neznamená. Počasí se může změnit každou minutu. Po pár pivech jsme nesmrtelní, to dáme...
Ve vlnách
Na vodu jsme vyrazili asi o 2 hodiny později, než se plánovalo. Klasika, v Africe mají všichni čas. Na celém západním břehu jezera jsou momentálně dvě lodě se silnějším motorem, které jsou schopné jezero přeplout. Hladina je stále krásně klidná, tak plní optimismu nasedáme a vydáváme se vstříc východnímu břehu do vesnice Moite. Asi po hodině plavby se zvedá silný vítr a vlny nabírají čím dál větší velikosti. Je to tady. Člun bojuje statečně, ale na vlnách máme pocit, že se musí rozlomit. S každou vlnou přijde pořádná sprcha a je nám jasné, že se na druhou stranu nedostaneme. Náš lodivod hodnotí situauci jako nebezpečnou, otáčíme se a míříme na nedaleký písečný ostrůvek s tím, že chvílí počkáme, až se vítr ztiší a budeme pokračovat. Asi po 2 hodinách se shodujeme, že se podmínky nezlepší a rozhodujeme se pro návrat. Naštěstí fouká správným směrem a po vlnách kloužeme při pobřeží zpět do kempu. V bouři se ještě ztrácíme a o několik kilometrů mineme náš cíl. Po několika hodinách jsme na břehu a snažíme se loď přivázat ke stromu. Dáváme si pivo a překopáváme náš původní plán. Čeká nás 700 km autem na protější břeh. Jsou to právě turkánské démonické větry, které mají na svědomí více životů místních než hroši a krokodýli. Nasedáme do pronajatého auta s místním řidičem a jedeme non stop přes Lodwar do Eldoretu. V noci překračujeme hranici na území Pokotů a náš turkanský řidič začíná být nervózní. S kmenem Pokot jsou v neustálém konfliktu. Přesedáme do jiného auta a s díky se s ním loučíme. S úlevou otáčí vůz a jede domů.
Objížďka
Do Eldoretu přijíždíme pozdě v noci. Díky nadmořské výšce přes 2000 metrů je tady příjemně chladný vzduch a my v najatém skromném pokojíku hned usínáme. Jen na pár hodin, protože hned v 5 ráno startujeme a vyrážíme směr Maralal. Cestou potkáváme plno trénujících běžců. Odtud prý pocházejí ti nejúspěšnější vytrvalci. Krajina a scenérie jsou úchvatné a postupně sjíždíme z hor zpět na jezerní úroveň. Na cestě nás čeká hned několik policejních check-pointů. Není tu příliš bezpečno a na odpolední část cesty se k nám přidává ozbrojený voják. Hned se cítíme lépe. Přejíždíme zpět na území Turkana, tentokráte východní větve. Musíme objet Kadepo, kde se v minulosti odehrály násilné střety mezi Turkany a Pokoty a stále se tam prý přepadává. My volíme bezpečnou objížďku a v pozdním odpoledni vjíždíme do Maralalu. Bavíme se s místními a ti nás překvapují informací, že je možné ještě navštívit vesnici východních Pokotů. Okamžitě rušíme pozdní oběd a sedáme do auta. Po rozbahněných cestách se tam ale dnes nedostaneme, tak odkládáme na druhý den.
V 6 ráno za hustého deště nasedáme do auta a vydáváme se podle předchozího plánu do pokotské vesnice Lonyeke. Cesta je díky celonočnímu dešti bahnitá a trvá mnohem déle, než jsme plánovali. Vesnici jsme nakonec našli a byl to opravdu silný zážitek - ( více o vesnici v sekci kmene Pokot ).
Kolem poledne už za slunečného počasí přijíždíme zpět do Maralalu a vítáme se s naším řidičem Alim, který na nás původně čekal ve vesnici Moite, až připlujeme lodí. Po půl dni čekání se vydal hledat signál a dověděl se o naší okružní jízdě. Vyrazil nám naproti. Vítáme se, jsme rádi, že se navzájem zase vidíme. Nasedáme do naší historické Toyoty a jedeme směr Baragoi. V autě s námi jedou dva ozbrojení vojáci. V odpoledním sluníčku stavíme v nádherné vesnici Kelepoi, ve které bydlí asi 1000 Turkanů. Podhorská poloha a zlatavé světlo z odpoledního sluníčka vytváří magickou kulisu. Vítají nás převážně ženy v pestrobarevných zavinovačkách vyrobených z pravoúhlých tkaných látek. Ty starší mají na sobě ještě původní kožené suknice. Nosí charakteristické masivními žlutočervené náhrdelníky a účesy v podobě pruhu vlasů spletených do copánků. Vdané ženy nosí v uších hliníkové náušnice ve tvaru listu. Muži mají na sobě převážně moderní oblečení doplněné o barevné látky převázané přes rameno. Na hlavě nechybí čelenka z pštrosím peřím. Samozřejmostí je dřevěná stolička a podhlavník zvaný ekicholong. Ukazují nám dva různé druhy holí. Silnější slouží jako vycházková hůl a ta delší a tenčí na usměrňování dobytka.
Manželství
Turkánské ženy jsou velmi fyzicky silné a zdatné, což dokazují množstvím nákladu, který jsou schopné v drsných suchých vedrech na hlavě přenášet na dlouhé vzdálenosti. Také proto jsou nevěsty mnohem dražší, než ženy z okolních kmenů. Budoucí ženich musí za turkanskou nevěstu zaplatit až 100 kusů dobytka. Muži ta může někdy trvat roky, než si pořídí dostatek dobytka za nevěstu, což vysvětluje, proč se mnoho mužů žení až po třicítce a jsou často mnohem starší než jejich manželky.
Někde ještě existuje předem domluvený sňatek akota, ale tato praxe už je na ústupu. Mužský nápadník se obrátí na příbuzné dívky, aby získal souhlas s jejich sňatkem. To může vyžadovat několik návštěv a skupinových diskusí mezi rodiči, sourozenci a přáteli. Příbuzní ženy, zejména její rodiče, mohou využít této příležitosti a požádat nápadníka o četné dary, počínaje drobnostmi, jako je tabák, cukr, čajové lístky a tykve, až po větší dary, jako je oblečení, přikrývky nebo pánve. Nesmí chybět samozřejmě větší množství dobytka. Jakmile se na těchto neformálních setkáních všichni dohodnou, potřebují ještě souhlas ostatních ve vesnici. Tento proces, známý jako eloto, může být poměrně zdlouhavý.
Turkana je jedna z mála etnických skupin v této oblasti, která nepraktikuje ženskou obřízku. Pro dívku jsou nejdůležitější životní etapy menstruace a potom sňatek, který může přijít už v patnácti letech. Děti jsou od mala vedeni k samostatnosti a obvykle se mladé dívky starají o mladší sourozence. Chlapci pomáhají mužům s pastvou a chodí pro vodu. V průběhu dospívání se učí lovit a další důležité dovednosti dospělého muže. Polygamie je stále důležitá a správný muž by měl mít velkou rodinu. Tvrdí se, že turkanský muž by se měl ženit tak často, jak je to jen možné. Měl by mít aspoň dvě manželky. Pouze jedna znamená neštěstí, je to jako mít pouze jednu nohu...
Kuchyně
Pro Turkany byla vždy nejdůležitější velká stáda dobytka. S prodlužováním období sucha je stále obtížnější chov krav, tak se složení stád mění spíše na kozy, velbloudy a osly. I tak jedí Turkanové maso minimálně. Velikost stád byla vždy otázkou prestiže a to platí i dnes. Nejčastěji využívají mléko a krev. Dost často kombinují. Krev se získává ze silných jedinců nastřelováním šípem, nebo nařezáváním krční žíly. Zvíře přežije a Turkanové tak mají zdroj živin v těch nejtěžších obdobích.
O jídlo se starají vždy ženy. Moc možností nemají díky podmínkám, které v okolí panují. Případné maso rožní na ohni a chodí na trhy, kde prodávají mléko, mléčné výrobky a kůže. Nejčastěji kupují kukuřici, fazole a zeleninu. Ačkoliv některé klany žijí u jezera pro většinu z nich je rybolov tabu. Jediným přírodním sladidlem je med, který muží získávají od divokých včel. V některých oblastech se snaží o zemědělství, ale dost často s minimálním výnosem. Chybějící deště jsou jedinou slabinou v jejich jinak divokém a svobodném životě. Je to to jediné, co nedokážou ovládat. Ničivá sucha jsou čím dál častější. V těch nejhorších chvílích se obrací na všemocného boha Akuj, a modlí se, aby přišly životodárné deště.
Ještě ten den večer přijíždíme do vesnice South Horr. Jsme hladoví stejně jako naši dva vojáci, se kterými jsme se za cestu skamarádili. Společně s Alim vyrazili do vesnice a po půlhodině přivezli dvě živé slepice. Ali je zkušeně zařízne a zatímco se připravuje zelenina, my pomáháme se škubáním. Asi po hodině si všichni olizujeme mastné prsty a jdeme unaveni spát. Další den ještě navštěvujeme pár turkanských osad a odpoledne přijíždíme do města Loyangalani, které je hlavním obchodním centrem východního pobřeží. Ve městě je živo a všímáme si, že tu žijí všichni dohromady. Poznáváme Turkany, Sambury, Rendille. Naše turkanské putování končí a zítra začíná příběh rybářů El Mollo.
