Festival Voljoka

Obřad výroby plsti se od nepaměti konal mezi kočovnými pastevci na konci léta. Shromáždili se příslušníci rodinného klanu i sousedé, nejdříve se podával čaj a jídlo. Potom se pustili do práce, jejíž výsledkem byla plsť z ovčí vlny a mléka.  Pro Tuvince bylo řemeslo výroby plsti (tuvinsky „kidis“, rusky „voljoka“) životně důležité. Jurty, košile, boty, to vše bylo vyrobeno z tohoto materiálu už od dob, kdy se v domácnostech objevily první ovce.

Původně jsme plánovali do Tuvy přijet na jiný festival - věhlasný pastevecký svátek Naadym. Jenže sehnat informace o zdejším dění je obtížné i v době internetu. Termín konání největšího svátku je pohyblivý a zmeškali jsme ho o týden. Naštěstí se na stejném místě, jen o několik málo dnů později, konal 4. mezinárodní festival Voljoka. Předznamenalo ho zametání zaprášených ulic hlavního města Kyzylu a hukot přistávajících vrtulníků svážejících oficiální hosty. Jiné pohodlnější spojení s touto izolovanou autonomní republikou Ruské federace ani vlastně neexistuje. Záměr stavby železnice přivolal, dle zdejších šamanů, nelibost duchů a ta se projevila silným zemětřesením. Výstavba tedy skončila, dřív než začala.

Účastníci ze všech oblastí Tuvy, dokonce i sousedního Kyrgyzstánu, se začali sjíždět už ve středu. Na centrálním náměstí Arata v Kyzylu se začaly stavět jurty. To byla šance pro náš plán zpřátelit se s některou výpravou a po skončení festivalu společně s nimi odjet do divočiny. Zatímco jsem pomáhal chlapům stavět jurtu, navázala Žákajda přátelství s paní, co v mládí  studovala v Leningradu.  Ta jí vyprávěla, jak do jejich vesnice Khovu-Aksy, která je správním střediskem Chedi-Kholského okresu, přišel vloni mráz 59 stupňů pod nulou. Zajímavé informace a získanou zkušenost stavby pasteveckého obydlí, opravdu završilo pozvání ke společnému odjezdu jejich domoviny.

Světově užívaný název „jurta“ zavedli Rusové, tuvinsky se řekne Ög.  Život kočovného pastevce si bez jurty nelze představit. Vždy se přikládal velký význam uspořádání tohoto lehkého přenosného plstí zatepleného obydlí. Vzhled a výzdoba interiéru vypovídá o bohatství i šetrnosti majitele, tradici a zvycích. I proto se soutěž o nejlepší jurtu stala jednou ze stěžejních tohoto setkání, vedle zápasů chureš nebo pěveckých vystoupení. Žádná jurta se však neobejde bez hustého materiálu vyrobeného z ovčího rouna. První tři festivaly Vojloka se konaly současně s Naadymem, nyní se konal poprvé samostatně na Den republiky Tuva a tím nejpodstatnějším se staly ukázky zpracování vojloky. Tajemství její výroby a zdobení ornamenty se předávalo z generace na generaci. Vedle užití na vnější tepelné izolaci jurty, se z ní od nepaměti vyráběly koberce, boty, košile, tašky, pytle a hračky. Každá oblast se pyšní uchováním svých technických výrobních a uměleckých postupů a jejich předvádění oživilo celé centrální náměstí. Stalo se místem, kde řemeslníci na pultech nebo v jurtách vystavovali či prodávali své nové i staré plstěné výrobky a nejrůznější šperky a suvenýry. Den republiky připadá vždy na 15. srpna, což tento rok připadlo na čtvrtek, takže místním vznikly čtyři dny pracovního volna.

Těžce se orientovalo v pestrém programu, žádný tištěný leták neexistoval. Příjemné bylo navštěvovat jednotlivé jurty, kde vždy čekalo přátelské pozvání k ochutnávce tradičních pokrmů a slaný čaj. Ovšem jedinečná byla vystoupení tuvinských souborů a zpěváků. Na tradičním kroji měli zpěváci často připnutá vyznamenání a uváděni byli coby „národní umělci“. Jejich hrdelní zpěv (přesněji zpěv alikvótních tonů) získal Tuvincům celosvětový věhlas a pro západní vědu zůstal nerozluštěnou záhadou. Ovládají ho pouze zpěváci (vesměs šamani či lámové) v Mongolsku, Tibetu a zde v Tuvě. Poslech jejich vystoupení byl zážitkem, který lze těžko popsat natož zpěv napodobit.

Program po všechny dny narušoval hustý déšť, jednotlivé místa konání jsme nacházeli často nahodile. Silácké soutěže zůstaly očividně oblíbenou zábavou Tuvinců. Do soutěže ve zvedání těžkých kamenů na barely se mohl přihlásit každý z příchozích. Když vyvolávač oslovoval přítomné, zvedl jsem ruku. To samotné vyvolalo pozornost všech přihlížejících, natož mé sdělení, že ne já cizinec, ale má žena bude zvedat. Tak takovou podívanou tady neměli dlouho. Žákajda sice kámen o váze 137 kg nezvedla (stejně jako většina soutěžících), ale její pokus se dočkal největšího povzbuzování i zájmu přítomných medií. Takže bezprostředně poskytla rozhovory, jak do tuvinské regionální, tak do federální televize.

Zápasy chureš se konaly na sportovním stadionu za zájmu zaplněných tribun. Na celém prostoru hřiště probíhal vyřazovací turnaj. Účastnila se ho víc než stovka bojovníků a byla to zajímavá a napínavá podívaná. Zapolící i rozhodčí byli oděni v tradičních úborech. Ten zápasnický se skládal z těsné vesty a krátkých kalhot. Vlastní soutěž probíhala bez časového omezení. Zápasník prohraje, když je soupeřem povalen nebo donucen dotknout se země či  naopak je nad zem vyzdvižen. Vítěz zatančí tanec orla a postupuje do dalšího kola. Počet zápasníků se tak postupně zmenšoval a atmosféra gradovala do strhujícího finále. Tanec orla, symbolizující jeho let, je odkazem na sepětí Tuvinců s přírodou a svými předky. Podle legend byl orel otcem jejich prvního šamana, odvozují tedy od orla svůj původ. 

Festival plsti byl jistě skvělým způsobem, jak se seznámit s kulturou této země. Ale to nejpodstatnější nás teprve čekalo. V poslední den slavností jsme pomohli sbalit jurtu na korbu náklaďáku, přihodili jsme naše batohy a vyrazili společně do tmy k cestě do vesnice Khovu- Aksy.