Hledání ohně

V nepálských terajích, tedy v nížinách jižní části země, a v severní Indii žije národ Tharů. Jejich jméno je prý odvozeno od slova „sthavir“, které znamená následník theravádského buddhismu. Při pročítání průvodců při přípravě cesty do Nepálu jsem se o jejich existenci dověděla, nicméně jsem si úplně nebyla jistá, zda chci jet do terají u národního parku Chitawan. Tam prý jejich komunity ještě stále udržují nějaké tradice, nicméně jediné, co jsem tehdy na internetu o tharských tradicích dohledala, byly fotografie mladých make-upem zmalovaných slečen, oblečených do podivných oblečků typu nejlevnější pseudokroj pro nejmenší sluníčka moravského vesnického folklorního sdružení. Tyto slečny pak na nadměrně saturovaných obrázcích předváděli frontální synchronizované tanečky na připraveném, značně sterilním eventu. Zkrátka způsob presentace folklóru, který mě pranic neláká.

Znovu byla má pozornost přilákána k tomuto národu překvapivě docela vysoko v podhůří Himáláje, v údolí Helambu. Tam jsem se místních vyptávala, kde nejlépe mezi místními strávit festival Holi, kde to bude nejautentičtější, nejen to všude rozšířené a známé házení barevného prášku. I v tomto regionu, tak vzdáleném od terají se dva lidé shodli, že určitě musíme ke Tharům, že ti to slaví ještě tradičně velkými ohni. (Pravda, více lidem jsme nerozuměly natolik, abychom otázky tradic diskutovaly.)

Tak jsme se tedy na Holi vydaly k Chitawanu, kam mou spolucestující místní slavní nosorožci stejně již od počátku cesty přitahovaly. Při hledání nejlepšího způsobu dopravy z Káthmandú jsme několikrát narazily na nabídku balíčku turistických kanceláří typu: dovezeme vás tam, ještě večer stihnete představení Tharů a jejich vesnici, druhý den nozorožci v parku ze hřbetu slona či sedadla džípu a třetí den jste zpět na hotelu v Káthmandú. Ne, děkujeme, to zní jako dvě safari za sebou a to lidské zní značně nedůstojně.

Po vlastní ose jsme se tedy vydaly hledat Thary a jejich posvátné jarní ohně na oslavu svátku Holi. Kam jinam, než k národnímu parku Chitawan, přeci jen, jsou tam i ti nosorožci.

Národ Tharů je ve světě slavný především tím, že jsou geneticky imunní vůči malárii. Prý tak dlouhé generace žijí v malarických oblastech, že tuto nemoc od komárů již nechytnou. Někteří tvrdí, že je v terajích před svým vyhubením malárie nesužovala jednoduše proto, že jejich hliněné domy jsou prakticky bez oken a tudíž se k nim komáři prakticky nedostali. Ať už je to s tou malárií jakkoli, v terajích je dodnes poznáte právě podle obydlí. Je postaveno z rákosových rohoží oplácaných bahnem. V rohožích jsou některá místa ponechána nezalepená bahnem a ty pak slouží jako malinká okénka, zoufale malý přívod světla. Podle tetování žen již, bohužel, poznat nejdou, neb to už není tak rozšířené. A v terajích žije tak pestrá směsice obyvatel, že hledat je podle nějakých rysů by bylo velmi nejisté.

Kudy jsem chodila, tudy jsem se vyptávala, kde budou ty v Himálajích slibované ohně. A „ne-tharští“ obyvatelé tvrdili, a byli o tom skálopevně přesvědčeni, že v noci v sousední tharské vesnici ohně určitě budou zřejmě na prostranství u muzea. Nicméně pracovnice muzea, člověk snad s nejhorší angličtinou mezi místní omladinou, hlídající budovu, do níž v podstatě nikdo nechodí a co stojí vedle betonových napodobenin tradičního obydlí Tharů, o ničem takovém nevěděla.

Ani poslední pokus, být ve vesnici večer a řídit se dýmem mi žádnou slavnost do cesty nepřinesl. Nocí se nesl jen dým z ohně ve sloninci ve městečku Sarauha. Zkrátka minimálně tato tradice Tharů je takovým krásným celonepálským mýtem. Všichni o ní slyšeli, ale reálně ji nikdo na vlastní oči neviděl.

Nicméně k národnosti Tharů se v jižním Nepálu stále hlásí zhruba jeden a půl milionu lidí, jen těch zvyků je pomálu. Jejich domy se jako špinavé a chudé vzpomínky na minulost doslova krčí mezi novou betonovou zástavbou. Čím dále od města Sarauha, tím volněji a jaksi svobodněji hliněné domy stojí. Už jim samozřejmě nechybí satelity, elektrické vedení a na dvoře motorka.

Nejvýraznějším, leč téměř vymizelým reliktem původních kulturních zvyků je ženské tetování. Zvláště na předloktí a na spodní části nohou. Někdy i na zádech či na hrudi. Sami Tharuové jej nazývají „khodna“ a „godna“ a skládá se především z linií, křížků a puntíků, které ve svých variacích připomínají přírodní elementy – gachh (areková palma), majur (páv), suruj ke daali (paprsky slunce) apod. Občas se mezi nimi objeví i nějaký nápis.

Tetování mívalo hlavně estetickou funkci a bez něj vdaná žena nedosáhla dokonalé krásy. I když prý rodiče nechávali tetovat i svobodné dívky ze strachu, aby je někdo neunesl jako pannu. Bylo to takové maskování za vdanou ženu. Tetované je nechtěli ani nepálští šlechtici za své sexuální otrokyně, neboť jim bylo tetování fyzicky odporné, spojené právě s původními v jejich očích „primitivními“ kmeny. Pro ty bylo prý naopak sexuálním stimulantem z pohledu mužů a permanentním šperkem z pohledu žen.