Kotoko
Čadské jezero jsme zprvu vůbec neměli v plánu navštívit. Do základního itineráře se časově nevešlo a měli jsme jiné priority. První den na hotelu v N'Djameně sedáme s průvodcem nad mapu a detailně řešíme náš program. Jsme rozhodnuti, zkrátíme o jeden den Ennedi. Čadské jezero prostě musíme vidět. Zvažujeme bezpečnostní situaci a všichni souhlasíme. Budeme mít ozbrojený doprovod, který nám zajistí bezpečí. Čadské jezero je horká zóna kvůli hranicím s Kamerunem a Nigérií a v minulosti zde operovala skupina Boko Haram. Od té už je tu prý od roku 2016 klid, ale stejně poplujeme na jedné lodi s policií a vojáky. A jak jsme si naplánovali, tak se také stalo. Po nelehké cestě ze skalní oblasti Ennedi dojíždíme do místa Al Hadjer, kde se ubytováváme na hotelu. Tam se setkáváme s usměvavým Seckou a domlouváme se na další den. Mluví slušně anglicky a vše je prý zajištěno.
Čadské jezero
Ve starých atlasech a mapách je jezero znázorněno jako velká vodní plocha uprostřed Afriky. Rozprostírá se na území čtyř států. Největší část je v Čadu a o zbytek se dělí Kamerun, Nigérie a Niger. Na online mapách, které jsou daleko aktuálnější, je už situace jiná. Bývávalo největším jezerem v Africe, ale současný stav vody budí obavy nejen hydrologů, ekologů, klimatologů ale hlavně místních, kteří jsou na jeho vodě životně závislí. Zdroje a čísla se rozcházejí, ale jedno je jisté, Čadské jezero velkou rychlostí vysychá.
Historici uvádí, že před pěti tisíci lety zde bylo vnitrozemské moře o rozloze až 1 milion km². V průběhu let se vodní hladina měnila v přírodních cyklech, které krajinu formovaly do dnešní podoby. V roce 1963 mělo jezero 28 000 km². Dnešní statistiky se pohybují v rozmezí mezi 10 000 - 5 000 km². Při extrémním období sucha bylo zaznamenáno dokonce pouze 1500 km² a velkou část tvořily bažiny. Čísla se hodně mění, protože jezero je mělké, takže kolísání hladiny se vždy razantně projeví na jeho rozloze. Nejvíce vody bývá v říjnu, listopadu a prosinci, nejméně potom v květnu a červnu. Největšími zdroji vody jsou řeky Shari a Logome, které proudí do jezera z jihu. Úbytek vody je zapříčiněn hlavně klimatickými změnami a nadměrnou spotřebou vody lidskou populací.
Samozřejmě existují detailní hydrologické studie, které jsou ale pro náš článek nepodstatné. Důležitý je dopad na život lidí v okolí jezera, který se s kolísající hladinou drasticky mění. Na jezeře je životně závislých až 30 milionů lidí ( 70 etnických skupin ) ze všech čtyř zemí, kteří využívají jezero a jeho přítoky jako hlavní vodní zdroj, dále k zemědělství a rybolovu. Zemědělci podél břehu pěstují hlavně čirok, kukuřici, fazole, proso a některé druhy zeleniny. Další chovají převážně skot, ale i ovce, kozy, drůbež, velboudy a osly. Rybáři ročně vyloví ve vodách jezera až 100 000 tun ryb. Na vysychajících březích jezera vznikají nové vesnice a nezřídka dochází ke konfliktům a sporům kvůli vodě. Prostě bez vody se žít nedá a všichni si to uvědomují.
Lodí na ostrov
Druhý den ráno jedeme se Seckou do pobřežní vesnice Guite. Asi hodinu trvá, než se mu podaří domluvit podmínky a potřebný ozbrojený doprovod na naší cestu. My mezitím brouzdáme po vesnici a snažíme se dokumentovat místní život. Moc se nedaří, lidé jsou nedůvěřiví. Vůbec se nedivím, turisté sem nejezdí a vůbec nechápou, co nás sem přivedlo. Sledujeme pulzující život v přístavišti. Všichni jsou v pohybu. Nakládají, vykládají, obchodují nebo jen tak diskutují. Připlouvají další a další lodě s nákladem a spousty lidmi na palubě. Na povel nasedáme do připravené lodi ještě s dalšími sedmi lidmi. Kromě dvou po zuby ozbrojených vojáků přisedají ještě dva policajti v civilu, lodivod se svým pomocníkem a starosta vesnice. Za velké pozornosti vesničanů vyrážíme od břehu. Jeden z vojáků stojí na přídi a se samopalem v ruce sleduje okolí. Vodní hladina je klidná a my pozorujeme život při pobřeží. Kolem nás roste rákos a papyrus. Kromě hospodářských zvířat zde prý lze spatřit hrochy, v mokřadech slony a větší množství vodního ptactva a některé druhy antilop. Koncentrace divoké zvěře je velmi nízká, díky ztrátě přirozeného prostředí a lovu.
Potkáváme rybáře kmene Kotoko, kteří žijí na břehu jezera a na blízkých ostrovech. Ve vodách se prohání až 40 druhů ryb, z nichž některé jsou endemické. Ulovené ryby pečou nebo udí nad ohněm pro vlastní potřebu, ale většinu prodávají na trhu, nebo suší a vyvážejí do Nigérie a Kamerunu. Tam se za ryby platí více. Rybolov není kontrolovaný, vláda je ráda, že se místní nějak uživí. V jezeře a kolem něj roste několik set druhů rostlin a některé z nich jsou jedlé, nicméně místní je nevyužívají. Někteří podnikavci sbírají spirulinu a snaží se ji prodávat na mezinárodním trhu.
Ostrov Siaka
Z jedné lodi nakupujeme čerstvé ryby. Tedy, čerstvé byly asi deset minut. Živé nám je rybáři hodili do lodi a během chvilky se na žhavém slunci doslova vysušily. Po pár minutách připlouváme k ostrovu Siaka se stejnojmennou vesnicí. Osada je prý stará 50 let, před tím ostrov neexistoval, byla zde vodní hladina. Dnes je voda cca 1 metr pod úrovní terénu. Přirážime loď k pobřeží a první vystupují ozbrojení vojáci. Děti prchají a sledují nás v hloučku z bezpečné vzdálenosti. Návštěvu určitě nečekali. Muži nás zvou do vesnice, ochutnáváme uzené ryby a seznamujeme se s místními.
Kotokové jsou často nazýváni jako “říční”, nebo “vodní “lidé. Vyznávají islám, ale stále se u starší generace objevují prvky původní víry. Vyvolávání vodních božstev, magické amulety a odhánění zlých duchů jsou stále součástí jejich duchovního života. Už generace zde funguje mnohoženství. Ti nejstarší a nejbohatší mají až 7 manželek, ale mladší muži už od polygamie opouštějí. Výměnou za nevěstu musí její rodině přinést dary a zaplatit nemalé peníze. Mít více manželek je hodně nákladné. Velkým problémem je vzdělání, které je pro děti takřka nedostupné. Na břehu jsou dvě školy, kam chodí jen část vyvolených. Když si ale s nimi povídáme, všichni se smějí a nikdo si na nic nestěžuje. Důležitá je pro ně rodina, zdraví a dostatek obživy. Té mají hodně, protože žijí na jezeře a živí se rybami. Ale místní si uvědomují, že to tak nemusí být napořád. Nervózně vnímají, jak každým rokem vody ubývá a řeší, co bude dál. Snaží se chovat více ekologicky. V minulosti prý lovili ryby se sítěmi s malými oky a vylovili tak i mladé rybky. Další rok už byl výlov o dost chudší. Nyní se poučili. Uvědomují si současnost a snaží se ovlivnit budoucnost. Každý se snaží přizpůsobit současným podmínkám.
Atmosféra na ostrově je uvolněná. Všude, kam se hneme, jde s námi velká skupina dětí, která se stále rozrůstá. Zpíváme jejich písničky, ukazujeme kouzla a ti pohybově nadaní i tančí. Já neumím nic, tak z povzdálí pozoruji dětskou nefalšovanou radost. Nechce se nám pryč, ale musíme. Ještě dlouho nám dětské davy z břehu mávají.
Vplouváme mezi hustý rákos a naše posádka začíná horlivě diskutovat. Debata se mění v hádku a během pár minut jeden z policajtů řve na Secku a ten mu to opětuje. Postupně se přidávají i vojáci. Nevíme o co se jedná, ale Lenka překládá. Z nějakého důvodu se naši “ochránci” rozhodli, že druhou vesnici už nenavštívíme. Secka se snaží situaci zvrátit, ale marně. Vojáci mu vyhrožují, že ho hodí do vody. Snažíme se situaci uklidnit a bereme to jako fakt. Dále se nepokračuje. Bylo by naivní si myslet, že by nám někdo vrátil alespoň část peněz za nesplnění původní dohody. Proti uniformám a samopalům se špatně argumentuje. Nevadí, jsme vděčni aspoň za ten čas, který jsme mohli na Čadském jezeře pobýt. Najít náhradní program na druhou půli dne nebyl žádný problém....
