Království v oblacích
Hned z úvodu se musím přiznat, že Lesotho mě jednoduše „dostalo“. V jižní Africe jsem strávil asi měsíc, společně s několika dalšími Afrikou posedlými Čechy jsem najel kolem 7000 km, navštívil všechna nejvýznamnější místa a města, včetně Cape Townu, národních parků Tsitsikamma, Addo, Mountain Zebra, Royal Natal, Blyde River, St. Lucia a Kruger. Pozoroval jsem velryby, hyeny, lvy, nosorožce, hrochy, krokodýly, gepardy, vzácné horské zebry, stáda slonů. Procházel jsem savanou, subtropickým pralesem, horským amfiteátrem. Nic z toho mě však nezaujalo tak jako řídce osídlená oblast Lesothského království, v podstatě „hromada šutrů“, na kterou bohové při stvoření světa asi zapomněli a uplácali ji z toho, co jim zbylo.
Přestože Lesothu, někdy také nazývanému „kingdom in the sky“, jakoby na první (i ten druhý) pohled nebylo naděleno, má tato země zvláštní čarovnou sílu. Jakousi elementární pravěkou magii, jíž si k sobě člověka nejdříve připoutá, postupně přivlastní a nakonec ho ovládne, že už není úniku. Skoro by se chtělo říct, že se lesothská krajina stane součástí každého, kdo ji byť na krátký okamžik navštíví. Prostoupí mu tělem i myslí, rozloží ho a pak poskládá po svém. Je neúprosná a přitom tak povznášející. Ani trochu marnivá, i když pyšná až hanba. Upřímně nevyzpytatelná.
Bruce Chatwin kdysi ve své knize Návrat do Patagonie napsal, že existují krajiny, které by se daly charakterizovat slovem „paradox“. Člověk tu má na výběr jen ze dvou protikladných možností: zaměřit se na drobnomalbu, nebo na nekonečnost prostoru. „Nic mezi tím neexistuje. Je nutno si vybrat mezi detailem a nekonečností.“ Lesotho, aniž bych ho chtěl srovnávat s nejjižnějším cípem amerického kontinentu, si na cestovateli bezděčně vynucuje totéž. Máš na výběr. Buď se rozhodneš jako slepec čtoucí braillovo písmo ohmatat každý pór mé vrásčité tváře, nebo upřeš svůj pohled někam daleko za obzor. Jen tak budeš odměněn. Nečekej však, že ti nabídnu nějaký kompromis, superlativy v laciném balení. To raději padej.
Na trase Maseru – Semonkong
Hlavní město Lesothského království je více méně nezajímavé místo na severozápadě země. Přestože by zde mělo žít přibližně 170 tisíc obyvatel, Maseru působí dojmem mnohem menšího provinčního městečka, které se ještě nestihlo úplně probudit do 21. století a teprve se pomalu rozkoukává. Je tu znát jistá snaha o nápodobu amerických vzorů, ale vše působí trošku rozpačitě a nesourodě: několik poloprázdných supermarketů na Kingsway, informační centrum ve tvaru tradičního basotského klobouku, katolická katedrála, tržiště… Je zřejmé, že skutečné srdce kmene Basotho bije někde jinde – v horách.
Do Semonkongu je to z Maseru asi sto dvacet kilometrů jihovýchodním směrem. Časově tedy v našich středoevropských podmínkách hodinka po dálnici. V téměř vysokohorských podmínkách Lesotha práce na půl dne. A že to je pro řidiče pořádná fuška, vám potvrdí každý, kdo si troufnul posadit se tu za volant. S výjimkou místních samozřejmě, ti už dávno překonali hrůzu z nečitelných průsmyků a smířili se s tím, že asfaltová cesta končí čtyřicet kilometrů za hlavním městem. Vždyť tomu tak bylo vždycky, a navíc hlavním dopravním prostředkem tu je stejně kůň nebo mezek, proč to tedy nějak zásadně měnit.
Přestože vnitrozemí působí nehostinně, přístupové cesty jsou často lemovány osamocenými kruhovými staveními z kamene a došků, kterým se tu říká rondavely. Obvykle na nich vlají vlajky různých barev, nejčastěji bílé, červené a zelené. Ty plní obdobnou funkci jako podobná označení na domcích v peruánských Andách, kde červená vlajka, případně červená igelitová taška dává všem okolojdoucím na vědomí, že k dostání je tu kukuřičné pivo. Rozdíl spočívá v tom, že v lesothských horách symbolizuje červená vlajka výrobky z masa, zelená láká na zeleninu a bílá na místní pivo z čiroku zvané joala. Někdy se jednotlivé rondavely spojí v rámci rodin do tzv. kraalů a ty pak do menších vesnic.
Basothský pony je (…) zvíře
Silné a poslušné. Avšak jak jsem měl možnost na vlastní kůži poznat, občas také líné. V průvodci Lonely Planet se dočtete, že jeho fyzických předpokladů bylo dosaženo zkřížením malých javánských koňů se silnými evropskými a jedním z prvních neevropských jezdců v Lesothu byl prý samotný Moshoeshoe Velký. Poprvé měl nasednout na koně v roce 1830 a od té doby je kůň integrální součástí kultury kmene Basotho. Děti, ženy, starci, všichni tento dopravní prostředek ovládají stejně přirozeně, jako nosí své typické vlněné přehozy různých barevných vzorů, kterými se chrání proti chladu a letním dešťům. Abych si užil lesothský způsob dopravy, najal jsem si koně a hned dva průvodce, Felixe a Daniela, na cestu k vodopádům Maletsunyane (192 m). Asi po dvou hodinách jízdy nás úzká stezka dovedla na místo, kde se ve svahu ukrývala krásná spirálovitá aloe (Aloe polyphylla), národní květina Lesothského království.
Odtud to už byl jen kousek ke kaňonu řeky Maletsunyane a k samotným vodopádům. Protože byla na jižní polokouli zrovna zima, a ty jsou v Lesothu sice velmi chladné, ale zato téměř beze srážek, byl pohled na padající vodu o něco méně působivý než v letních měsících. Přesto si člověk ověřil, že voda je skutečně to jediné, co může Lesotho nabídnout zahraniční ekonomice. Pro jednu z nejchudších zemí světa, která nedisponuje žádnými přírodními surovinami, je voda opravdový poklad. Možná právě proto se naděje mnohých upínají k projektu Lesotho Highlands Water Project, jehož cílem je výstavba největšího vodovodu na světě, jenž by měl zásobovat průmyslovou oblast Gauteng v Jihoafrické republice, a přinést tak celkové zlepšení hospodářské situace, včetně turistického ruchu. Otázkou však zůstává, co to udělá s přírodním prostředím. Předpokládá se, že projekt bude ukončen v roce 2020. Už tedy za pouhých deset let bude Lesotho jinou zemí. Jedna z posledních „bílých“ skvrn na mapě jižní Afriky zmizí. Semele ji pokrok a ambice. Jistá naděje ale přesto existuje. Jsou to lidé, kmen Basotho, který nikdy nezažil útlak a ponížení apartheidu, jak se tomu stalo v sousední Jihoafrické republice. Pohodoví obyvatelé Dračích hor s optimistickým pohledem na svět jsou částečnou zárukou toho, že bude mít smysl se do Lesotha opět vrátit.
Vesnice kanibalů
Na severu země, jen kousek od hranic s JARem, poblíž města Butha-Buthe, leží ukrytá pod skalním převisem vesnička Hakome. Teprve nedávno se objevila na pomyslné cestovatelské mapě a díky své izolovanosti si s velkou pravděpodobností ještě po nějakou dobu uhlídá pomalu odkrývané tajemství své existence. Někomu možná bude vzdáleně připomínat stavby Mesa Verde, sídliště lidu Anasazi na jihozápadě Spojených států, někdo jiný si ji třeba troufne přirovnat ke skalním městům v turecké Kappadokii. Pokud je mi však známo, žádné z těchto ve světě mnohem proslulejších míst se nemůže pochlubit kanibalskou historií svých obyvatel. Hakome ano.
Sever dnešního Lesotha byl první oblastí, kterou se podařilo náčelníkovi Moshoeshoe sjednotit. Že nešlo o snadný proces, dokazuje už samotná skutečnost, že právě ve vesnici Hakome budoucímu králi všech Basothů snědli strýce. Ten, když se dozvěděl o potupné smrti svého příbuzného, vtrhl do vsi, zajal všechny, kteří se lidských hodů zúčastnili, a zorganizoval obřad, během něhož měli být zajatci obětováni. V poslední chvíli se ale Moshoeshoe zachoval jako uvážlivý stratég, obřad pouze zinscenoval a odsouzeným dal svobodu. Tímto naoko milosrdným činem získal na svou stranu další z basothských kmenů, rozšířil svou moc a připravil si tak půdu pro budoucí sjednocení Lesotha. Od té doby se mu také říkalo Moshoeshoe Velký.
Ze současné Hakome již kanibalskou minulost mnoho nepřipomíná. Barevné domky pod převisem jsou dobře udržované, obyvatelé vstřícní. Snad jen přetrvávající snaha ukrýt vesnici před očima okolního světa usvědčuje místní, že nejspíš mají skutečně co tajit. Na obvykle dostupných mapách není vesnice zaznačena, a pokud někdo cestu přeci jen zná, musí absolvovat krkolomný sestup na dno horské soutěsky. Tam nás čekalo zdvořilé uvítání. Jen náčelník zůstal ukrytý uvnitř jednoho z obydlí a zamítl naši žádost o delší pobyt. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsme ho překvapili uprostřed svátečního oběda ve stylu gurmánských předků.
