Mayové z Guatemaly

Aztékové, Inkové, Mayové, to jsou americké předkolumbovské kultury, o kterých snad ve školních lavicích slyšel každý a mnozí si vytvořili mylnou představu, že s příchodem Španělů tyto kultury zcela zanikly. U Aztéků a Inků tomu tak trochu je, u Mayů jde o jeden z obecně rozšířených omylů. Mayská města se sice v 16. století nacházela už za zenitem své slávy, nicméně řada z nich byla plně funkční a v čele některých byli ještě poměrně silní vládcové. Mayská civilizace nebyla totiž nikdy centralizovaná a byla roztažená v rozsáhlé geografické oblasti, mnohdy velmi těžko prostupné, která zahrnovala dnešní Mexiko, Guatemalu, Belize, Honduras a El Salvador. Toto rozptýlení způsobilo, že pro jedinou vnější sílu bylo obtížnější dobýt nebo rozložit celou mayskou civilizaci.

Naproti tomu Aztécká říše byla více centralizovaná a soustředěná v Mexickém údolí. Španělským dobyvatelům v čele s Hernánem Cortésem stačilo se zaměřit na srdce aztécké civilizace a její hlavní město Tenochtitlán a mohli si připsat jednorázové slavné vítězství.

Mayská města se sice postupně podrobovala jinému Španělu Pedro Alvaradovi, ovšem mayská kultura zcela nezanikla. Snad i proto, že jejich věštby prorokovaly příchod bílého muže a radily nebojovat s ním, spíše nenápadně uchovat po staletí nashromážděné vědění někde v neprostupných pralesech.

Mapa mayských skupin v Guatemale - zdroj: Wikipedia

Proč se o dnešní mayské kultuře tak málo mluví? Dnešní Mayové totiž nejsou jednou velkou monolitickou skupinou, která by hovořila jedním jazykem; spíše se skládají z různých komunit a podskupin, z nichž každá má své vlastní odlišné kulturní charakteristiky a tradice. A mnohé jazykové skupiny se vzájemně ani nemohou domluvit, což svědčí o jejich dlouhodobé izolovanosti v yucatánském pralese dnes i v dávných časech. Nejznámější a vlastně nejpočetnější mayských skupiny jsou například yucatečtí a lacandonští Mayové (dle poloostrova Yucatán a pralesa Lancadon v jižním Mexiku), v Guatemale pak Qʼeqchiʼ, Kʼiche a Kaqchikel. Celkem se hovoří o 30 mayských jazycích, které se vyvinuly z protomayštiny (z toho 22 v Guatemale).

Pokud člověk dnes cestuje obzvláště Guatemalou, potkává tradičně oblečené ženy, které se hlásí k některé z Mayských skupin, ovšem i po několika dotazech se jen těžko orientuje, kdo je kdo. Pro hrubou orientaci může posloužit mapa, kde se jednotlivé skupiny obvykle vyskytují, ovšem na místních trzích dochází dnes díky autům k obrovské mobilitě a navíc, některé skupiny mají prý výrazně dražší tradiční oděv, a tak chodí v krojích takzvaně od sousedů.

Podívejme se nejprve obecně na ženský oděv. Jeho nejběžnějšími součástmi je pestrobarevný huipil (whee-peel, halenka), dále pak faja (fa-hah, pásek/šerpa) a corte (kor-teh, sukně). V určitých komunitách může barva a velikost faja znamenat, zda je žena vdaná nebo svobodná. V závislosti na regionu můžete vidět další doplňky, jako je cinta (typ čelenky), tocoyal (stužka, která se ovine kolem hlavy a vytvoří čepec - Tzutujil) a tzute, což je vlastně jen kus látky, kterou lze nosit poskládanou na hlavě jako klobouk proti slunci, nebo lze rozložit a použít na nákup nebo k nošení kojenců na zádech.

Vše je bohatě zdobeno a mnohé ornamenty mají své skryté významy. Prosté “cik-caky” mohou představovat sopky nebo hory nebo také opeřeného hadího boha Gucumatze, kterého mnozí Mayové považují za stvořitele lidstva. Had obecně je také považován za průvodce, který chrání na cestě životem. Květiny představují plodnost nebo nový život. Strom života je dalším společným symbolem představujícím život člověka: narození, růst, rozmnožování a smrt. Často je výšivkou zobrazován posvátný pták Quetzal, endemický druh s krásným dlouhým tyrkysovým peřím. Holubice jsou ‚královny ráje‘, které poskytují život a výživu. Výstřih huipilu má často paprskovité zdobení, což znázorňuje slunce.

Co se týče mužského tradičního oděvu, ten je vidět zřídkakdy a omezuje se na černý klobouk a černé sako. Jen muži kmene Tzʼutujil zvláště na trzích v Sololá nedaleko jezera Atitlán nosí ještě tradiční široké bílo-černé pruhované nohavice.

Během návštěvy v listopadu 2023 jsem se setkala s některými skupinami guatemalských Mayů. Níže popis některých z nich….

Qʼeqchiʼ

Qʼeqchiʼ žijí převážně v západní Guatemale a v Belize a setká se s nimi každý turista, který navštíví vodopády Semuc Champey nebo Tikal. Oděvy místních dam jsou již především strojově vyráběné, málokterá z nich má ručně vyšívaný bílý huipil, který je prý určen jen ke slavnostním příležitostem. Dámy nenosí pásek faja.

O historii lidu Qʼeqchiʼ se toho mnoho neví. Můžeme jen spekulovat, že to, co zapsal dominikánský mnich Bartolome de las Casas ve své slavné knize Brevísima relación de la destrucción de las Indias vychází právě z jejich tradic, neboť to byl on, kdo se je snažil převést na křesťanskou víru. Nutno podotknout, že se mu to nepodařilo úplně a zdejší náboženský synkretismus a převaha původní víry stále přetrvává. 

Qʼeqchiʼ věří hlavně na Tzuultaqʼa”, což je bůh hor a údolí, který přebývá v jeskyních. Více než katolickým kněžím věří svým šamanům, které dělí na tři hlavní pomocníky: ilonel je léčitel, který používá různé druhy bylin a obřadů, Aj ke (vidoucí), předpovídají budoucnost komunity a aj tul, což je čaroděj, kteří umí kouzlit a někoho dokonce uhranout.

Kʼiche

K’iche tvoří dle sčítání lidu z roku 2011 celých 11 % guatemalské populace (z ca 15 mil. lidí).Žijí v okolí města Chichicastenango, kde se konají slavné čtvrteční a nedělní trhy a tak jsou asi nejfotografovanější guatemalskou komunitou. Ženy mají většinou výrazné velkoformátové vzory na huipilu a povětšinou i ručně vyšívané.

Navíc známe i mnohé konkrétně z jejich historie, vděčíme jim za nejrozsáhlejší dochovaný mayský epos Popol Vuh, kombinaci mythologického vyprávění a historických popisů. Byli to oni, kdo na začátku 18. století pravděpodobně převyprávěli dominikánskému mnichu Francisco Jimenezovi to nejdůležitější z orální tradice a on to v jazyce K’iche a španělštině zapsal a ukryl v knihovně kostela Santo Tomás v Chichicastenangu. A jelikož je Popol Vuh tou nejznámějším a nejreprodukovanějším historickým pramenem Mayu, tak zcela logicky většina věcí, co se dnes obecně o Mayích tvrdí, pochází z kulturní tradice právě Kʼiche. (s postupným nalézánám nových mayských nápisů a jejich luštěním se tato situace pomalu mění).

Hlavním městem státu Kʼicheʼ bylo město Qʼumarkaj (ruiny se dnes nachází nedaleko města Santa Cruz del Quiché) a bylo zničeno až v roce 1524. Tenkrát Kʼicheʼ podlehli nedalekému mayskému kmeni Kaqchikelů, jež se spojil s Pedrem de Alvaradem a ten po vítězství nechal město vypálit. Z těchto posledních historických bojů povstal i legendární Tecum Uman, poslední vojenský velitel, který v bitvě padl a jehož osobnost se dnes vyskytuje v mnoha pověstech a proroctvích.Další významnou osobností je nositelka Nobelovy ceny Rigoberta Menchú, bojovnice za práva původních obyvatel.

Kaqchikel

Kaqchikelové zaznamenali svou historii do „knihy Kaqchiquelů“, známé také jako Memorial de Sololá. A jak už název knihy napovídá, jejich domovinou je oblast kolem města Sololá na sever od jezera Atitlán, ale také v oblasti mexického Chiapasu. Hlavním městem bylo Iximché, které je dnes přístupné jako jedna z mnoha guatemalských archeologických lokalit. V roce 1524 se přidali se na stranu španělských dobyvatelů a pomohli porazit své úhlavní nepřátele Kʼicheʼ a možná proto bylo první koloniální hlavní město Guatemaly, Tecpán Guatemala, založeno poblíž Iximché 25. července 1524. Je jich asi 400 000 mluvčích a nejlépe se dorozumí s etnikem Tzutujil. 

Kakchikel na schodech kalvárie v Chichicastenangu.

Prý mají ty nejdražší kroje, tak často chodí i v krojích svých sousedů. Huipil je výrazně geometricky vyšívaný a výšivka pokrývá téměř celou plochu látky. Naopak na pásu faja jsou převážně květinové vzory. Sukně corte je černá s výrazným vyšívaným pásem ve výšce pod zadkem a s výraznými vertikálními vyšívanými pruhy.

Kakchikelské hiupiles předělané na běhouny na stůl, které se prodávají turistům.

Rituálním rádcem je chiman, který pomáhá v očistě jednotlivců prostřednictvím kadidla a činí například květinové oběti.

Současnou nejznámější osobností je Sara Curruchich, zpěvačka a aktivistka na obranu práv žen a původních obyvatel Guatemaly.

Tzʼutujil

Předkové Tz'utujilů prý pocházejí Tulánu, starobylého hlavního města Toltéků, a přestěhovali se do oblasti poblíž jezera Atitlán někdy kolem roku 900 a tam založili hlavní město Chiaa, což znamená „blízko vody“. Vládcem tohoto města byl Ahtz'iquinahay (Pán domu) a jeho “pravou rukou” byl Tz'utujil, po němž byla vlastně tato etnická skupina pojmenována.

Kmen Tz'utujil má velmi zajímavou velmi synkretickou kosmologii a náboženství. Santo Mundo/Svatý svět je tělo, co na sobě nese vodu, rostou z něj stromy, květiny, veškerá potrava. Nos jsou hory. Toto tělo se mění podle toho, jak lidé jednají. Je to lůno, které v sobě drží kukuřičného boha, má pět směrů: střed a čtyři rohy. Středem tohoto Santo Mundo je náměstí, které je považováno za jakési srdce a v tom srdci stojí většinou katolický kostel. Rohy jsou místa, kde “otec Slunce” vychází a zapadá během slunovratů. Polokoule, kterou slunce prochází po obloze, je známá jako svět živých a polokoule pod dráhou slunce, kde je v noci, je podsvětí. Mají tedy v kosmologii jak prvky Aztécké (slunce), tak mayské (kukuřice), tak katolické (kostel).

Na životní cestě lidi Tz'utujil doprovází nawal (nahual, společný snad všem Mayům), což je pro ně duch známý jako “starověký”, jsou to předci (u mnoha jiných mayských kmenů jsou to zvířata), kteří získali jakýsi polobožský status. Přinášejí se mu obětiny a on na oplátku přináší zdraví, štěstí, ale i dobré počasí. I po příchodu Španělů byli tito duchové uctívání v takzvaných náboženských bratrstev, cofradías.

Existují i takzvaní Martínové, což jsou duchové, co ovládají různá místa na zemi, přírodu, předpokládá se, že jsou to synové nebo inkarnace San Martína, duchovního pána Země (opět převzato od Španělů). V katolických bratrstvech cofradías pak jsou tito zhmotněni v sochách nejrůznějších světců, z nichž nejvyšším duchem je tzv. Dios (ze španělštiny Bůh, ale překvapivě není s katolickým Bohem Otcem nijak spojen).

Tkadlena v San Juan de Atitlán.

Okolí jezera Atitlán, je pro turisty úzce spojené s tkalcovským uměním. Není divu, pro Tz'utujil je tkaní spojeno s konceptem plodnosti, a tak by každá žena měla umět tkát a měla tkát hodně. Jejich prabába, Měsíc, je totiž zároveň bohyní tkaní i porodu. Tkaní se tedy považuje za proces zrodu. Používá se totiž tzv. zádový tkalcovský stav, kdy tkadlena má za zády pruh, kterým stav udržuje v napětí. Symbolicky pak nitě, nazývají se yujkut, vychází ženě přímo z podbřišku, představují pupeční šňůru a tyče na tkalcovském stavu představují třináct ženských božstev zvaných Ixoc Ahauuaa. Na tradičních tkaných látkách pak nesmí chybět žlutý pruh, který je symbolem hojnosti a odkazuje na dráhu slunce mezi východem a západem.

Guatemalský synkretismus

Guatemala je sice oficiálně ze 45 procent katolická a ze 42 procent ne-katolicko křesťanská (tedy celkem 87 procent se hlásí ke křesťanství, místní obyvatelé mayského původu však stále praktikují šamanské rituály a náboženský synkretismus je zvláště na venkově viditelný na každém kroku. Místní šamani a čarodějové, kterým se říká „zajorín“, se dosud pravidelně schází, aby dle mayského kalendáře předpovídali budoucnost a určovali další zemědělské, duchovní, ekonomické i politické směřování komunity. Pak jsou tu spirituální vůdcové „aj-ij“, kteří pomáhají jednotlivcům řešit životní peripetie. Konkrétně takové řešení může vypadat následovně. „Aj-ich“ jménem svého klienta zakoupí obětiny, je to především lahvička s tekutinou, jejíž barva určuje, který problém je třeba řešit, spoustu svíček opět různých barev a další přísady, například obyčejná vejce, co na sebe stahují nejrůznější nemoci. Tyto věci pak donese na vhodné místo a tam je za hlasitých promluv k předkům zapálí. Oněmi vhodnými místy pak jsou nejen hřbitovy, ale také obřadní kruhy na archeologických lokalitách, které vláda po nátlaku místních komunit musela obnovit, a to i mezi hojně navštěvovanými pyramidami v Tikalu. Mayové si sice tuto oběť mohou udělat sami, raději však spoléhají na schopnosti „aj-ij“, protože to jsou lidé, kteří se dle starého mayského kalendáře narodili ve vhodný den a tudíž do vínku dostali dar komunikovat s předky. 

Aj-ich vykonává oběť předkům na hřbitově v Chichicastenangu.

Ostatně mayský kalendář se pomalu vrací i do každodenního života. Staří Mayové a šamani, kteří jejich znalosti v pralesích uchovávali i po příchodu Španělů, věřili, že každý den v mayském roce je vhodný k nějaké činnosti, že například naše mysl je otevřenější pochopit počty lépe některý den a jiný den zase záludnosti stylistiky. A tak se dnes v některých školách věnují jeden den více matematice, jiný den jazyku.

Náboženský synkretismus je vidět i na katolíkům nejposvátnějším místě, na kostele. V Guatemale se kostely vyskytují ve dvojících a ve vesnici na první pohled vůbec není poznat, který je kostelem a který je takzvanou kalvárií, neboli křížovou cestou, vypadají docela podobně. Kostel je bránou do nebes, do 13 úrovní mayského nadzemí, kalvárie je pak bránou do devíti úrovní mayského podzemí, Xibalby. Nedá se říci pekla, neboť v mayské mytologie zlo podzemí bylo dávno poraženo. Před kostelem, který byl v rámci katolizace latinské Ameriky často postaven právě na místě původních obětišť a posvátných mayských míst, se také často odehrávají rituály „aj-ij“. Dnes do nich vstupují i moderní technologie. Člověk, jehož jménem jsou oběti konány, ani nemusí být přítomen, stačí být se spirituálním vůdcem v telefonickém spojení. 

„Aj-ij“ nebo „zajorín“ do samotného kostela nikdy nevstoupí, je jim zapovězen. Obyčejní lidé však vstupovat mohou. Například v Chichicastenangu, které je jinak slavné především svými barevnými trhy, vstupují do kostela i Mayové, kteří nikdy nepřistoupili na katolickou víru, ovšem síla původního náboženského místa je sem i nadále přitahuje. Dokonce schodů do tohoto svatostánku je přesně třináct, jako je třináct úrovní mayského nebe. Během mší i mimo ně uprostřed kostelní lodi zapalují svíčky a hovoří se svými předky. 

Svíčky hoří vždy po dvou, neboť každého Maye na jeho životní cestě neustále doprovází jeho „nahual“, zvířecí duch, který je mu určen opět datem jeho narození, a i za toho je třeba svíčku zapálit. Polohlasem mluvící Mayové pak během mše zvednou oči k oltáři jen jednou a to ve chvíli proměnění hostie v tělo a vína v krev Kristovu. 

Nejsilnějším mayským magnetem a to i pro zapřisáhlé katolíky, je místní národní svatý zvaný Mamximón. K němu se chodí modlit, jemu přinášejí oběti, jeho prosí o pomoc ve svatyni, která spíše připomíná velkou stodolu ve městě San Andrés de Itzapa. Chodí k němu i obyvatelé hlavního města, bankovní úředníci, vládní činitelé. Jen tam nejezděte 30. listopadu, na svátek tohoto světce, nedočkáte se velkých procesí či slávy, jak bychom očekávali v katolické tradici, dočkáte se jen zavřených vrat a vylidněného města, neboť ten den mají do svatostánku přístup jen samotní šamani, kteří se právě radí o dalším směřování svého lidu. Zlí jazykové tvrdí, že tam bohapustě pijí alkohol a vstupovat tam člověk vlastně ani nechce. A kdo je Mamximón? To je na samostatnou kapitolu.