Skalní lidé Tubu
V Čadu žije více jak 200 etnických skupin. Velká část jsou nomádi, jiní zemědělci a někteří už žijí ve městech své moderní životy. Aspoň v rámci čadských možností. Pro člověka neznalého je téměř nemožné od sebe odlišit příslušníky jednotlivých skupin. Pokud tedy nezná jazyk, tradice a kulturní detaily. Jsme odkázáni na naše průvodce. Vydáváme se z N‘Djameny na severovýchod a naším cílem je náhorní plošina Ennedi. Po dvou hodinách končí špinavé předměstí a děravý asfalt nám nabízí autentický zážitek na dalších 60 km. Už aby to skončilo. Pravé dobrodružství začíná přeci tam, kde končí asfalt. Z asfaltu sjíždíme rovnou do bahna. Jsme tu na konci období dešťů a místní nás varují, že některé cesty jsou neprůjezdné. Naše rychlost se zpomaluje na 10 km/h a náš plánovaný rozvrh se rozpadá. Nicméně společně s řidiči jsme se rozhodli bojovat. Není moc na co koukat, tak jakákoliv vesnička nebo lidské obydlí je příjemným zpestřením. Ale nestavíme, protože nestíháme. Do cíle je to nějakých 1400 km a nechceme to jet více jak tři dny. Co ale chceme, není vůbec důležité. Zatím se to v současných podmínkách zdá nereálné. Staré Toyoty mají svá nejlepší období za sebou, chybí nám potřebné navijáky a vybavení na tak náročnou cestu. Vše máme ale ještě před sebou. Míjíme pár hliněných vesnic arabských usedlíků, potkáváme kočovníky putující se sbaleným nákladem. Stavíme, jen když zapadneme. Na takovou nečekanou návštěvu nejsou místní připraveni. S odstupem mávají, pozorují, ale fotit se moc nechtějí. Až na děti, ty jsou všude stejné. Stačí jedno foto, ukázat výsledek a je to. Najednou chce fotku každý. Stále se ptám řidiče na kmen Tubu. "Jsou to oni?" Ukazuju prstem na stojící karavanu. "Ne, to jsou arabští obchodníci, buď trpělivý…."
Ranní překvapení
Místo táboření vždy volíme podle setmění. Prostě kde nás zastihne tma, tam spíme. Je nereálné cokoliv plánovat. Kondice cest se nedá odhadnout a vždy záleží, kolik času nám zabere vykopání zapadlých aut. To se nám stává každodenní kratochvílí. Jednou na sedm hodin, kdy postupně zapadají všechna tři auta do rozbahněné řeky. Když je odkopáváme, auta se stále propadají. Z beznaděje nás nakonec zachrání starosta nedaleké vesnice, který jako zázrakem vytáhne kovové rohože pod kola. Třetí den našeho putování hledáme tábořiště ve tmě téměř poslepu. Stavíme uprostřed nekonečné planiny u velké studny. Všude kolem je množství exkrementů od velbloudů, krav a dalších zvířat. Těžko se hledá místo na stan. No, aspoň nebudu potřebovat polštář. Ráno nás budí obrovský hluk. Vylézáme ze stanu a spatříme početné stádo krav u napajedla. Jsou tu, rodina kmene Tubu přišla zdaleka napojit svá stáda...
Voda nad zlato
Stovky kusů dobytka všude kolem nás a asi dvacetičlenná skupina kočovníků. Výjev jak z pohádky. Hned se vydáváme ke studni a podáváme si ruku se starším mužem a mladým klukem. Úsměv značí přátelství a my se snažíme zjistit, jak vodu vytahují z hluboké studny. Klučina pochopí a dá se do práce. Do hloubi spustí gumové vaky na dlouhém laně a druhý konec upevní mladému býkovi kolem krku. Na povel mladík vystartuje a žene býka klackem proti nám. Obrovská síla vytáhne těžký vak plný vody během několika sekund. Průzračnou a životodárnou tekutinu rozlévají do kanálků, ze kterých hltavě pije žíznivý dobytek. Do těžké práce se postupně zapojují i ženy. Neúnavně se střídají a ženou býky kupředu. Nesmí ztrácet čas, protože na obzoru se blíží další pastevci snad se stovkou velbloudů. Je to široko daleko jediný zdroj vody.
Náhorní plošina Ennedi
Další dny potkáváme Tubu se svými zvířaty častěji. Nakonec se čtvrtý den dostáváme do nitra Ennedi. Obrovské pískovcové formace na ploše 60 000 km² budí vzrušení. Nikdy jsem nic takového neviděl, tedy alespoň ne na tak rozsáhlé ploše a v takové velikosti. Skalní jehly, pilíře, mosty jsou všude kolem nás. Naše auto působí jak malý mravenec v kontrastu s masivní kamennou hradbou. Skalní malby dokládají, že zde žili v minulosti lidé. Byli tu lovci a sběrači, později pastevci. Velká část maleb ještě zůstala neprozkoumána, ale stáří se odhaduje na 7000 let. Díky asi dvaceti větším gueltám zde žijí lidé i v současnosti. Ty největší guelty mají vodu celoročně, proto ji využívají usedlíci z okolí, ale i nomádi při své celoroční migraci. Projíždíme malou osadou. Nedůvěřivé ženy nám sice mávají, ale nepustí nás blíže. Možná proto, že všichni muži jsou na pastvě s velbloudy. Bydlí ve stínu skály v chýši z rohoží. Chvíli z dálky komunikujeme rukama nohama a nakonec kupujeme čerstvé mléko. Všímáme si, že nejstarší žena má tetované rty. U některých kmenů této oblasti je to oblíbená metoda jak zvýraznit krásu ženy. Rty a občas i dásně potřou směsí popela a dalších látek a potom kůži systematicky propichují svazkem trnů. Po zhojení mají rty tmavě modrou až černou barvu. Procedůra je to bolestivá a při aplikaci rty na několik dní otečou. Ale co by člověk pro krásu nevytrpěl.
Hrdý kmen Tubu
Lidé kmene Tubu žijí v severní části Čadu, jižní Libyi a severovýchodním Nigeru. Některé zdroje udávají také severozápadní Súdán. Stejně jako je těžké zmapovat jejich území, není příliš přesný ani jejich celkový počet. Statistiky se rozcházejí v rozmezí 1 - 2,5 milionů. Název kmene se dá přeložit z jazyka Tebu jako “Skalní lidé”, podle jejich regionu v oblasti čadského Tibesti. Historie je nejasná, ale prameny uvádějí, že mohou být příbuzní Etiopanům a díky tmavšímu zabarvení kůže se jim říká “Černí nomádi Afriky”.
Jsou to převážně kočovníci. Obývají úrodnější oblast Sahelu a jižní části Sahary. Delší dobu jsou celé generace ohroženy dezertifikací. Některé klany stále putují se svými stády vyprahlou částí Sahary, jiní migrují pouze dvakrát ročně mezi zimními a letními pastvinami. Jiné rodiny několik generací žijí usedlým způsobem života a v zelených oázách pěstují datle, luštěniny, obilí a v příznivějším klimatu potom vinnou révu, ovoce a bavlnu. Malá skupina Toubou těží sůl a patron. Obě látky jsou velice důležité pro jejich život. Využívají je pro hospodářská zvířata, na zpracování kůží, výrobu mýdla, konzervaci a v neposlední řadě k léčebným účelům a jako přídavek do žvýkacího tabáku. A právě obchod mezi pastevci a zemědělci je velice důležitý pro jejich živobytí a ekonomiku regionu.
Obrovská stáda
Obecně se dá říci, že největším bohatstvím společnosti Tubu jsou zvířata. Chovají dromedáry, skot, osly, kozy i ovce. Některé využívají k transportům, jiné k výrobě mléčných výrobků, ale velkou část chovají pro maso a kůže. Nabízejí je na trzích po celý rok. Lidé zvířata nakupují na oslavy a velké společenské akce. Nejvíce obchod vzkvétá před obdobím muslimského “Svátku obětování”. Každý, kdo si to může dovolit, koupí zvíře, podělí se se svou rodinou a také část pokrmu věnuje chudým. Zajímá nás cena dromedára. Pohybuje se mezi 80 000 - 100 000 CFa, což je přibližně 3000 - 4000 Kč. Zdá se nám to málo, ale nemáme s čím srovnávat. Je pravda, že takto velká stáda jsme jinde na světě neviděli. Velbloudi i jiná chovaná zvířata jsou také důležitou součástí platby za nevěstu při meziklanových sňatcích.
Společnost
Společenství Tubu je rozděleno do širších klanů a je patrilineární. Rozhodující slovo má nejstarší muž. Ten rozhoduje o vlastnictví zvířat, přerozděluje úrodnou půdu a vyjednává s ostatními vůdci klanu. Každá rodina využívá své zavedené migrační trasy, má nárok na konkrétní oázu a využívá konkrétní studnu. To vše funguje po staletí. Koloniální správa rozdělila region do kantonů a zvolila náčelníky z řad nejvlivnějších klanů. Tento systém zachovala i čadská administrativa po získání nezávislosti v roce 1960 a funguje dodnes. Celá společnost Tubu vyznává islám.
Kasty
Příslušenství k danému klanu bylo vždy jasné, určovala je rodová linie, ale dodnes jsou ve společnosti cítit i rozdíly v rámci kastovního systému. Zjednodušeně se společnost dělila do tří sociálních tříd. Nejvyšší kastu tvořili majetní lidé, kteří vlastnili velká stáda a pozemky. Druhou a střední vrstvou byli řemeslníci, kteří kopali studny, zpracovávali kůže, obráběli kovy, obdělávali pole, sbírali datle, ale také těžili sůl, vyráběli oděvy a keramiku. Nejnižší vrstvou byli otroci, kterými se stávali zajatci z mezikmenových bojů a vlastnili je jejich pánové. S otroky se dokonce v minulosti obchodovalo. Příslušnost ke kastě byla neměnná a sňatky a vztahy mezi jednotlivými skupinami byly zakázány. V roce 1953 bylo v regionu zrušeno otrokářství a otroci dostali svobodu, nicméně občas jsou stále nazývání hloupými a společnost jimi opovrhuje.
Zdroj: 101lasttribes.com
