Tam, kde končí asfalt
Na nairobském letišti přistáváme brzy ráno a další letadlo do Eldoretu startuje až za tři hodiny. Máme čas a přecházíme na terminál s domácími přelety. Zkouším volat Sáře, ale je nedostupná. Asi je na ní moc brzy. Sáru všichni znají jako “Královnu severu”. A opravdu, v průběhu putování ji nikdo jinak natituloval. Teď se ale trochu sekla a málem nestihla letadlo. Královna vběhla do letadla zadýchaná, zpocená a rozcuchaná. Na její urozenost si musíme počkat. V malém vrtulovém letadle si dáváme sendvič a po pár desítkách minut přistáváme na hrbolatém letišti. Až tam si podáváme ruku se Sárou, která se nám omlouvá až do té doby, než se setkáme s Helen. Helen je energická žena z kmene Turkana a pojede s námi první část cesty. Konečně se blížíme k Alimu, což je mohutný řidič našeho ještě mohutnějšího Land Cruiseru. Naše sestava je kompletní. Při seznamování zjišťujeme, ze nejstarší je naše auto. Nasedáme a při zabouchnutí dveří odpadne těsnění z okna. Hážu ho na podlahu a čekáme, až se chytne startér. Po páté to vyjde a vyrážíme vstříc dobrodružství. Ano, není pochyb, jsme v Africe.
Z Eldoretu máme v plánu dojet asi 200 km do vesnice, kde bydlí Mary. Další žena, která nám zajistí vstup do komunity Pokotů. Ještě stavíme v kavárně a dáváme si presso ze stroje. Víme, že bude poslední. Milovníky kvalitní kávy čekají krušné chvíle. Vrcholem budou podlouhlé sáčky instantního čehosi s názvem 3 in 1. Za městem Kitale protínáme imaginární hranici a vjíždíme do West Pokot County. Koukáme z okna, které nejde otevřít. Když se to podaří, nejde zavřít. Auto se nám postupně dostává pod kůži. Tyhle káry najely statisíce kilometrů v těch nejhorších podmínkách. Víme, že nás dostane všude, kam budeme chtít. Nějaké okýnko, nebo těsnění jsou nepodstatné maličkosti. Koukáme po lidech podél silnice a hledáme tradiční Pokoty. Podle knih mají nádherné kožené suknice, obrovské a bohaté náhrdelníky a spousty náramků. Ty tu ale nevidíme. Muži mají nažehlené košile, dámy halenky a sukně a děti fotbalové dresy. Největší skupinky místních jsou u kostela. Nenecháváme se znepokojit a užíváme si vyasfaltovanou cestu. Víme a doufáme, že za chvilku skončí. Na minulých cestách jsme poznali, že dobrodružství začíná tam, kde končí asfalt.
Odbočujeme doleva a vjíždíme na prašnou silnici. Po chvilce dorazíme do vesnice a jsme na místě. Mary tu provozuje skromné ubytování a vítá nás vychlazeným pivem. Už teď ji milujeme. Vybíráme si chatku a mezi dveřmi nás vítá štír. S pozdravem zapluje pod postel. Aspoň nebudeme sami. Sedáme na rozpálené plastové židle a dáváme si rýži s rozsekanou slepicí a omáčkou. Zjišťujeme vše o okolí. Za našimi zády prý teče řeka a to je hranice se sousedním územím Turkanů, se kterými jsou v trvalém konfliktu. Křehké soužití občas naruší rebelie a to potom teče krev. Osady, které máme v plánu navštívit zítra, byly v minulosti přestěhovány do těchto míst dál od řeky, u které nebylo ani pro jednu stranu bezpečno.
Jsme tu pozdě
Ráno vcházíme do první vesnice. Celé rodiny se vyhřívají na sluníčku a paprsky vše barví do oranžové barvy. Mladé dívky dojí kozí mléko, děti se vrací s kanystry vody a muži odcházejí se svými stády na pastvu. Nabízejí nám “africký čaj”, což je horká voda, mléko a cukr. Čaj v okolí neroste a je drahý. Život plyne přirozeně a pomalu. Přichází k nám učitelka a plynulou angličtinou se s námi dává do hovoru. Ptáme se na původní tradice a všímáme si rozladění v její tváři. “Do vesnice přišel bílý muž a mé rodiče přemluvil, ať chodí do kostela. Čas ubíhal a já chodila do školy, později se začala modlit. Teď jsem přijedete vy a hledáte tradice?” Mlčeli jsme, neměli jsme co říci… Ukazujeme fotky původních Pokotů a dozvídáme se, že žijí na východě jejich území. Pokud budeme mít štěstí, ještě prý tradice potkáme.
Korálky ne, obřízka ano
Vracíme se do vesnice a měníme plány na další den. Nad mapou debatujeme a víme, že zkusíme štěstí u východních Pokotů. Snažíme se od Mary vytěžit co nejvíce informací. Pořád mluví o jejich současném životě a do minulosti se moc vracet nechce. Když se konečně rozpovídá, tak pochopíme.
Jak je to v těchto komunitách obvyklé, společnost je polygamní. Počet manželek závisí na mužově bohatství a bohatství určuje počet krav a koz. První ženu domlouvají chlapci rodiče, o dalších už diskutuje sám. Vyjednávání je podpořeno velkou hostinou a nakonec vždy dojde k dohodě. Na lásku dívky se nikdo neptá. Cena za sňatek se může vyšplhat až do stovek koz, ale nikdy nesmí chybět aspoň jedna kráva. Postavení ženy v pokotské společnosti bylo vždy slabé. Muž za ní zaplatil a tak se také k ní chová. Na nic se jí neptá a o všem rozhoduje. Stávalo se, že si muž důchodového věku mohl vybrat dvanáctiletou dívku. Před tím ji ovšem čekalo to nejhorší - obřízka. Teprve nedávno se podařilo prolomit nezdolnou praxi a od obřízky se postupně ustupuje. Mary sama přiznává, že ještě rozhodně není konec a v odlehlých osadách se stále praktikuje, ačkoliv je zákonem zakázána. Koná se tajně a v ústraní. Ženská obřízka byla pro existenci pokotské společnosti tak důležitá, že nikomu mimo komunitu se jí nepodařilo zastavit, tedy ani misionářům. Iniciativa nakonec přišla zevnitř a ženy samy začaly bojovat za ukončení této trýznivé procedury. Četl jsem příběh tří žen “obřezávaček”, které se praxí živily. Mluvily o několika tisících dívkách. Nyní samy bojují za její ukončení. A postupně se to daří.
Při vyprávění máme husí kůži. Praxe, kterou praktikují Pokotové se v některých materiálech nazývá faraonská obřízka. Po obřezání zevního genitálu se následně rána sešije a nechá malý otvor na odtok moči a menstruační krve. Po svatbě ji manžel defloruje, pokud to zvládne. Pokud ne, použije kravský roh. Vhání nám to slzy do očí. Je nemožné si jen představit co dívka prožívá v průběhu procedury a vlastně celý její následující život. To vše proto, aby se stala dospělou a mohla se vdát. Pokud by obřízku neprodělala je to stigma na celý život a vyloučení ze společnosti. Rád bych použil minulé číslo, ale sami místní přiznávají, že se v menší míře stále v nepřístupných oblastech praktikuje.
Iniciace mladých chlapců
Nemáme sílu se dále ptát a jdeme do vesnice. Chce se s námi pozdravit starosta. Před místní nálevnou na nás mává starší muž v obleku. Důležitě telefonuje a musíme počkat až dokončí hovor. Jsme vítáni a náš pobyt je schválen. Kromě obvyklých frází se zmiňuje, že za vesnicí v buši právě probíhá iniciace dospělosti mladých chlapců. Ihned pochopil náš zájem a znovu se chopil telefonu. Na posvátné místo mohu vstoupit pouze já, ženám je vstup zakázán. Ještě si prosadím, aby se mnou šel řidič Ali. Přeci jenom hovoří místním jazykem a já bych se nerad stal nedobrovolně součástí rituálu. Jde o mužskou obřízku. Ta se chlapcům děje ve věku 10 - 14 let. Ceremoniál je hromadný, koná jednou za dva až čtyři roky. Jsme tu ve správnou chvíli.
Z chlapce mužem
No vlastně nevím, jestli se dá mluvit o štěstí, ale z dokumentárního pohledu je to jedinečná příležitost. Obřezáno mělo být 39 kluků. Vůbec nevíme, co od toho očekávat, ale těšíme se na druhý den ráno. Vedro, komáři a štír u postele nás nenechají dospat a za rozbřesku zase běháme kolem auta. Po snídani přichází starosta, potvrzuje naší účast, ale s námi nepojede. Je to škoda, protože jeho přítomnost by nám určitě zlepšila vyjednávací pozici. Po několika kilometrech zabočujeme do houští a za první zatáčkou potkáváme mladší kluky. Stejně jako my, míří na ono místo. Nevěřícně koukají do auta a odmítavě kývají hlavou. Nevědí, že máme povolení od nejvyššího. Za chvilku Ali šlápne na brzdu a dál nesmíme. Ženy nemohou ani vystoupit z auta, jen já opatrně vycházím za doprovodu Aliho. Jeho mohutná postava budí respekt, ale asi třicet mužů s dlouhými klacky se nenechají zastrašit. Tušil jsem, že to nebude úplně bez problémů. Informace o naší přítomnosti se evidentně nedostala ke každému. Skupina bojovných mladíků nás odstrkuje a rozhodně nevypadají smířlivě. Naštěstí je Ali přehlušil svým mohutným hlasem a vše vysvětluje. Nejsilnější z nich se na chvilku uklidní a hbitě volá starostovi. Snad je tu signál, protože si nejsem jist, že by nás nechali nastoupit zpět do auta. Naštěstí po chvilce hovoru muž kývne a atmosféra se uvolní. Začíná bouřlivá diskuse mezi mladíky. Tušili jsme o co jim jde. Měli před sebou možnost, jak vytěžit nějaké peníze, které by následující den prolili v místní hospodě. Nedělejme si iluze, že by je vložili do rodinného rozpočtu. Z řady vystoupil sympatický chlapík a krásnou angličtinou mi vysvětlil situaci. Vyhráli a já vytáhl bankovky. Za smluvenou cenu můžeme přijít i následující den, kdy se bude oslavovat druhá fáze iniciace.
Stali jsme se najednou vítanými hosty a odvedli nás na nedaleké prostranství. Asi o padesát metrů dále jsem spatřil něco, na co budu dlouho vzpomínat. Malé postavy sedící ve třech řadách na holé zemi a všichni kompletně zakryti barevnými látkami. V temnotě hustého porostu působil výjev strašidelně. Na posvátné místo nemůžu, ale chlapci se mi prý přijdou ukázat. Celý rituál dospělosti trvá skoro pět týdnů a po celou dobu musí mít chlapci zahalené celé tělo a obličej. Nesmí je poznat ani vlastní rodiče, to přináší smůlu. O skupinu chlapců odtržených od rodin se starají dospělí muži, kteří je coby mentoři uvedou do stavu dospělého.
Čekáme na místě a koukáme, jak se postupně všichni chlapci zvedají a jdou nám naproti. Malé zahalené postavičky v rozdrbaných barevných látkách postupně přistupují, hledí do země a řadí se do skupin. Nikdo ani nehlesne, jen dospělí dávají klukům pokyny, co mají dělat. Vnímám skryté pohledy chlapců, kteří mají první fázi iniciace za sebou. Byla jim odříznuta velká část předkožky. Nicméně to není vše, další fáze je teprve čeká. A to hned zítra.
Druhá fáze
Druhý den ráno už jsme lépe připravení a jede s námi jeden z důležitých mužů zdejší komunity. Po včerejšku jsem klidnější. U hlavní silnice před odbočkou do buše potkáváme skupinku rozdováděných žen s čelenkami s pštrosími pery, náhrdelníky a velkými zvonci. To jsou maminky iniciovaných chlapců. V této pozici jsou nedotknutelné. Nesmí být zabity ani při mezikmenových bojích, to přináší velkou smůlu a všichni to respektují. Nadšeně ukazují správný směr a běží před autem. Atmosféra je o mnoho příjemnější než předchozí den. Nyní se může zúčastnit i ženská část naší posádky. Dnes slaví hlavně maminky a jejich příbuzné z celé vesnice. Mladí chlapci tentokráte zůstavají v úkrytu, ráno prodělali druhou fázi svého postupu do dospělosti. Po obřízce jim stále na spodní části údu zůstala část předkožky. Dnes ráno jim byl zbytek kůže opálen plamenem. Všichni kluci jsou nyní v ústraní sami se svou bolestí. V následujících dnech se budou hojit a získávat sílu. Přerod v muže bude brzy dokonán.
Na prostranství pobíhají oslavy v plném proudu. Ženy zuřivě tančí a zpívají, muži se opíjí kvašenými nápoji. Atmosféra je nepopsatelná, ale pořád máme na mysli bolest místních chlapců. Nyní zůstanou asi dva týdny v ústraní a maminky jim budou nosit hromadně navařené jídlo. Po dvou týdnech se mohou vydat do blízkého okolí, ovšem stále zahaleni. Jejich tváře musí zůstat skryty… V těchto dnech se budou učit lovit a získají základní dovednosti dospělých. Až se vše naučí, mohou se vrátit do vesnice a začít novou etapu svého života.
Společnost Pokotů prochází v posledních letech rychlou obměnou. Mladí lidé mají přístup ke vzdělání a žijí v monogamním vztahu. Samozřejmě ne všichni. Přechod od tradičního způsobu života do moderního pojetí skrývá mnoho úskalí. Ale o tom až příště…
