U Dassanechů
Moje vzpomínky na kmen Dassanechů z roku 2012 jsou rozporuplné. Je to také tím, že jsme měli tehdy málo času a naše návštěva se zúžila na pouhou hodinu ve vesnice vedle města Omorate. Povinná pasová kontrola nás zastavila v tomto horkém a špinavém městě. Hodinové čekání na probouzející se celníky nás dohánělo k šílenství. Nevadí, že měli mít kancelář otevřenou a pracovat. Ono se taky nelze divit, protože v zatuchlé místnosti bylo asi 60 stupňů. Druhým silným zážitkem byly místní záchody, které aspirovaly na ty nejhorší v Africe. Pořád řešíme, jak se lidské exkrementy dostaly na strop. Ale když musíš, tak musíš….
Poslední návštěva byla o mnoho romantičtější. Vstáváme v sedm a opouštíme noclehárnu v Turmi. Ke konci cesty míjíme rozsáhlé banánové plantáže. Přemýšlíme, jaký to asi má vliv na zdejší životní podmínky okolních kmenů. Nějak to zřejmě funguje, protože banány rostou a Dassanechové stále žijí ve svých vesnicích v okolí. Ekologický dopad už nestihneme dořešit, protože odbočujeme doleva z hlavní silnice. Před námi se objevuje v suchých keřích vesnice Hado. Čekáme ještě chvíli na místního překladatele, kterého přiveze řidič na motorce. Pár kilometrů do vesnice už jede s námi v druhém autě. Někomu sedí na klíně. Měli jsme touhy aspoň nohou šlápnout na území Keni, ale rozvodněné jezero Turkana nám snahu znemožnilo. Snad by se dalo s místními dlabanou lodí, ale časově nám to nedává smysl. Obdivujeme jejich řezbářskou práci. Z jednoho kmene ji zruční muži vyrobí za 4 týdny. Chvilku pozorujeme život kolem jezera a pokračujeme dál v cestě do Omorate. Město od naší poslední návštěvy prošlo znatelnou modernizací, rozrostlo se a silnice jsou plné asfaltu. Čínské firmy jsou rychlé. Dříve jsme museli na druhou stranu řeky dlabanou kánoí, dnes už jednoduše autem přes nový most. Široká silnice míří až do Kangate a brzy bude hotova.
Přejedeme přes most a jedeme dále. Míjíme vesnice Dassanechů a pokračujeme směrem ke keňským hranicím. Nikdo neví co tam bude, nikdo neví proč, ale všechny nás to tam táhne. Zastavuje nás dav a pár policejních aut u nedostavěné budovy. Po levé straně je rozsáhlá vesnice, jakoby tam nepatřila. Policista nám vysvětluje, že to je vybudovaná osada pro Dassaneche, kteří díky rozsáhlým povodním přišli o své živobytí. Místná vláda společně se neziskovými organizacemi pomáhá a rozděluje mezi místní pytle pšenice. Vše se podle systému pečlivě eviduje, úředník zapisuje a razítkuje. Pytle s obylím rychle mizí. Vesničané trpělivě čekají, až na ně přijde řada, debatují o všem možném. Nechávají nás se proplétat mezi nimi, občas se s námi snaží někdo komunikovat. Nálada je uvolněná, na to jaká životní obtíž je potkala. Je vidět, že už jsou zvyklí na vše. Někdo se fotí s místními, někdo se snaží najít hraniční bod s Keňou. Po hodince odjíždíme.
Ve vesnici
Vracíme se po stejné trase a zabočujeme do jedné z osad. Na první pohled vypadají nevábně. Kopulovité stavby "miede" mají proutěný základ pokrytý vším, co okolí a blízkost města poskytuje. Látky, igelity, plechy. Přizpůsobili se současným podmínkám. V minulosti měli chatrče z přírodních materiálů převážně pokryty hovězími a kozími kůžemi. Jejich početná stáda jsou bohužel minulostí, potýkají se v poslední době s následky dlouhých suchých období a výkyvy počasí. Pro život toho mají pramálo, přežívají v podmínkách, které si dokáže představit málokdo.
Ve vesnici se velice špatně hledá stín. Většinou je poblíž větší strom, pod kterým se scházejí starší muži. Ženám je toto místo zapovězeno. Pokud chce žena se svým mužem mluvit, musí on vyjít ze stínu, ona nesmí vstoupit. Ostatní se shlukují pod malým stínem chatrčí, nebo mají vyrobená proutěná přístřeší. Celá vesnice je obehnána trnitým plotem s úzkým vchodem. Počet chýší závisí na bohatství místních mužů. Dříve platili muži za svou nastávající 50 krav, nyní už jen 20. I tak je to hodně a pokud mladý muž tolik krav nemá, složí se na něj celá vesnice. Bohatý muž může mít tolik manželek, kolik uživí. Svatba trvát i několik měsíců a koná se na neutrální půdě. Novomanželé musí být z rozdílných klanů. Muž musí každé ženě postavit vlastní domov, kde bude bydlet se svými potomky. On své bydlení nemá, každou noc spí u jiné manželky. Uvnitř skromné chatrče jsou na zemi kůže a uprostřed ohniště, na kterém vaří. I když jsou stavení dobře větratelná, je přes den uvnitř nesnesitelné vedro.
V minulosti byli pastevci s početnými stády, o která ale přišli v důsledku přerozdělování půdy a nestabilního počasí. Stejně jako u okolních kmenů, velikost stáda byla pro rodiny zásadní. Určovala bohatství a postavení ve společnosti. Dnes každá rodina vlastní pouze pár kusů a postupně přecházejí na zemědělství. I to je v těchto končinách nelehká praxe. Období sucha bývají spalující a jediná možnost na zemědělskou produkci je období dešťů. Mohutné záplavy sebou nesou velké množství úrodného bahna, na kterém se snaží vypěstovat zásoby na celý rok. Daří se obtížně, s nejistým výsledkem. Ale žijí. Pěstují čirok, kukuřici, fazole a dýně. Z čiroku si vyrábějí kvašené pivo. Ti nejchudší, kteří z různých důvodů přišli o svá stáda a úrodnější části půdy se nazývají “Dies” tedy "chudí lidé". Žijí u jezera Turkanaa snaží se rybařit, případně občas uloví nějakého krokodýla. Ty loví jen ti nejzkušenější muži. Vyrážejíí výhradně v noci na svých dlabaných kánoích a svítí si loučemi, při kterých vidí odlesk krokodýlích očí. Přiblíží se ke zvířeti a ostrým kopím na laně zvíře zasáhnou. Zpětné háčky na hrotu se zaseknou a raněné zvíře vláčí za lodí tak douho, dokud vysílením nezemře.
Klany
Kmen není etnicky striktně definován. Takto jej popisují některé zdroje. Kdokoliv může být přijat mezi Dassaneche, ale musí podstoupit obřízku, jak žena, tak muž. Mužská obřízka je běžnější i u okolních etnik, nicméně ta ženská se praktikuje pouze mezi Dassanechi a Arbore. Celková společnost je rozdělená do osmi hlavních klanů. Každý klan má své zvyky, dovednosti, postavení a je spojen se svým územím. Největší je “Galbur” neboli “klan vody a krokodýla”. Jsou dobří v lovu krokodýlů a jsou schopni vyléčit řadu specifických nemocí. Klan “Turat” dokáže vyléčit popáleniny. Lidé ze společnosti “Turnyerim” jsou schopni zachránit člověka před smrtí způsobenou hadím uštknutím. Jiné skupiny léčí infekce, či svalové problémy. Ještě stále si zachovávají rovnostářskou společnost s ohledem na rodové linie a věkové skupiny. Jsou proslavení jako udatní bojovníci také proto, že jsou znepřáteleni se všemi okolními kmeny. Z keňské strany z Turkany a Gabry a z etiopské s Nyangatomy a Hamary. Dlouhé roky bojují o vodu, půdu a stáda. Přístup ke střelným zbraním situaci často vyostřuje.
Zdobení
Stejně jako u většiny afrických kmenů je zdobení pro Dassaneche symbolem krásy, identity a postavení ve společnosti. Na holém těle nosí pouze látkové či kožené sukně. Nesmí chybět bohaté náhrdelníky z korálků a dalších doplňků. Ty tvoří třeba víčka od propisek, jako náušnice se hodí uzávěry od petlahví a pokrývka hlavy ze zátek od piva je také slušivá. Stačí doplnit přívěsek z řemínku od hodinek, či starý zip a krása je na světě. Na rukou či nohou mají kovové nebo kostěné náramky. I ty už často nahrazuje plast. Některé ženy si perforují spodní ret, kde nosí zaražené ptačí pírko. Z trvalých úprav je oblíbená skarifikace na ramenou a zádech, u dívek převážně na břiše. Někteří starší muži se pyšní zjizvenou hrudí, což demonstruje zabití nepřítele.
Samotnou kapitolou jsou účesy. Muži si často nanášejí na vlasy kombinaci vápna, hlíny a másla. Tato směs utvoří na hlavě jakousi helmu, kterou barví převážně na žlutou a červenou barvu, případně zdobí peříčky. Takový účes vydrží i několik měsíců. Aby si ho neporušili ve spánku, mají hlavu položenou na dřevěných stoličkách, které přes den používají na sezení. Ženské účesy symbolizují zdali je dívka vdaná, svobodná, či má děti. Nejmladší svobodné dívky mají copánky, často zčesané do čela a ozdobené korálky. Žena s jedním dítětem je holohlavá nebo nakrátko a ženy s více dětmi mají výraznou pěšinku mezi spletenými vlasy.
