Nejmenší lidé světa
Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu. Dějiny je našly v pralese, kde dosud žijí způsobem sahajícím k samotné kolébce lidské existence. Jejich trpasličí tělesná výška a pověstmi opředený způsob života přitahoval pozornost mnoha badatelů.
Naše cesta do pralesa nemá žádné vědecké ambice. Nejedeme bádat, přeměřovat výšku Pygmejů ani pátrat po senzacích. Cílem je zdokumentovat, jaký je současný život Pygmejů Bambuti a v čem se změnil od dob expedic Pavla Šebesty. Paradoxně je nyní pohyb v území, kde tento významný antropolog českého původu působil, obtížnější než tehdy v třicátých a padesátých létech minulého století za dob nadvlády Belgičanů. Po získání nezávislosti se země zmítá ve zmatcích a po desetiletí je sužována válkou. Stejně jako už několikrát jedeme s Alenou sami dva a všechny naše věci se musí vejít do dvou batohů. Veškeré technické vybavení tvoří obvykle dvě malé kamery a dva fotoaparáty. Na doporučení české ambasády tentokrát máme i džípíesku a vůbec poprvé mobilní telefon. Ještě neustaly bojůvky s rebely a oblast východního Konga se označuje za opravdovou válečnou zónu. S oficiálním vyhlášením smíru ihned přišel další boj. Tentokrát ho vyhlásily firmy mobilních operátorů Celtel a Vodacom o nové klienty. Dotované ceny za telefony jsou stlačeny snad ještě víc než na minimum. Pokrytí signálem je prý i tam, kde bychom to nečekali. Máme pochybnosti, vždyť míříme do míst, kde přes příkrov pralesních velikánů těžce proniká i sluneční svit. V navazování kontaktu s obyvateli pralesa může být naše expediční minisestava i určitou výhodou. Putující muž a žena s batohy na zádech nebudí obavy. Zatím však nejsme v pralese. Tady v „civilizaci“ Konga, které má v názvu země paradoxně uvedeno „demokratická republika“, vládne anarchie a síla zbraní. Každý běloch je kořistí, kterou je třeba proměnit za peníze. „Chcete jít dál? Plaťte. Za 300 dolarů vyhotovíme povolení a opatříme razítkem.“ Co na tom, že o pár desítek kilometrů jiný místní vůdce „úředník“ prohlásí toto potvrzení za neplatné: „Tady velím já. Ti, co Vám ten papír s razítkem vydali, jsou gang. Jedině potvrzení s mým podpisem vám umožní průjezd.“ Odvolání na českou ambasádu i telefonický hovor s naším ambasadorem má na šéfa imigračního úřadu pramalý vliv. „Tady velím já“, sebejistě opakuje s úsměvem. Do hlavního města Kinshasa je daleko.
Do pralesa na banánech
Pavel Šebesta označil prales Ituri za pravlast Bambutů. Celou oblastí protéká stejnojmenná řeka a deštný prales patří mezi nejstarší a nejpozoruhodnější na světě. Míříme z jeho jižní hranice, která se dotýká rovníku, nejprve na sever do Komandy a odtud asi sto kilometrů na východ do Mambasy. Plánujeme, že se toto významné středisko stane výchozím místem dalšího pěšího putování. Okolní divočinu považoval Pavel Šebesta za centrum oblasti obývané těmi nejryzejšími Pygmeji. Jejich pojmenovaní Bambuti (v jednotném čísle Mombuti) bylo původně užíváno kmenem Wangwaba. Díky tomu, že výraz převzala také svahilština (zdejší nářečí Kingwana), se název Bambuti rozšířil na celé území východního Konga. Během konzultace plánu našeho pohybu s pracovníky mírových sil UN jsme obdrželi důrazné varování před pohybem severním směrem od Mambasy. Tam jsou ozbrojené konflikty dosud na denním pořádku. Nepokoje souvisí s bohatými zdroji nerostných surovin, především zlata a diamantů. Také jízda z Beni do Mambasy není zcela bez rizika. Ani zde střet s rebely nelze zcela vyloučit. I pro domácí představuje jakékoliv cestování spoustu nesnází a hlavně je naprosto neúměrně drahé. Veřejná doprava neexistuje. Majitel několika nákladních aut vypravuje na cestu každý den jedno, s výjimkou neděle. Teprve až je starý a otlučený náklaďák vrchovatě naložen zbožím a zakryt plachtou, vyleze nahoru na korbu přesně odpočítaných dvacet pasažérů. Vše podléhá dohledu imigračního úředníka. Další kontroly čekají na cestě. Každé setkání s ozbrojenci, i uniformovanými, je nepříjemným zážitkem. Stejné uniformy i samopaly jako vládní vojáci mohou mít rebelové. Ve společnosti našich spolucestujících je přesto veselo. Sedíme namačkáni jeden na druhého a přidržujeme se lan. Pod námi se veze náklad velkých trsů zelených banánů, takže na okolní krajinu shlížíme z výšky zhruba čtyř metrů. Jednoho ze spolucestujících známe již z předchozího dne. Jmenuje se Lissamba, je místní umělec malíř a jede navštívit svého bratra do Beni. Umí trochu anglicky a během dlouhého čekání na odjezd jsme se docela skamarádili. Teď za jízdy společně s námi pozoruje život kolem cesty. Učí nás rozpoznat, kdo je lokál, kdo utečenec. U cesty občas zahlédneme i Bambuti. Lissamba nás na ně vždy upozorní. Cestu z velké části lemují domky. Osídlení okolí silnic, které se zařezaly do pralesa, podporovala již belgická koloniální vláda. Naprostá většina komunikací byla zbudována v té době. Noví osadníci se měli starat o jejich údržbu. Sjízdnost je lepší než jsme očekávali.
První Bambuti za řekou Ituri
Rychle tekoucí proudy hnědé vody tvoří neplánovanou překážku v cestě. Most přes řeku Ituri na silnici mezi Komandou a Mambasou zde sloužil od roku 1948 až donedávna. Těžko říci, zda-li jeho konci dopomohli rebelové, nebo jej udolal zub času spolu s návalem vody po nějaké prudké tropické bouři. Železná mostní konstrukce se zhruba uprostřed zbortila. Na obou březích teď nyní panuje čilý ruch. Každou chvíli se vydá do boje s proudem nějaká dlabaná loďka. Napříč je také nataženo ocelové lano, které jistí přívoz. Plavidlo není však tak velké, aby uvezlo auto. Nezbývá než přepravovaný materiál překládat. Nám převezení k druhému břehu nedělá žádný problém. Jeden dolar za oba působí směšně oproti sumám, které opakovaně platíme za povolení k cestě při silničních kontrolách a na imigračních úřadech. Jak však dál na druhé straně? Stojí zde jediné auto, přesněji spíše autovrak stařičké toyoty. Tato dodávka prý pojede někdy odpoledne do Mambasy, ale teď je teprve 10 dopoledne. Zjišťujeme, kolika lidem spadlý most dává příležitost k obživě; kromě majitelů plavidel a dělníků překládajícím těžké náklady i mnoha dalším podnikavcům. Jeden takový na primitivní konstrukci z bambusu naházel pár větví z palmy a umístil neuměle psanou ceduli „Restaurant“. Za dolar koupíme tak velkou porci rýže s kouskem kuřete, že ji nedokážeme sníst ani oba dohromady. Řídké palmové listí jen málo ochraňuje před spalujícím svitem slunce a čas ubíhá děsně pomalu.
Napadá mě zeptat se na Bambuti. Vůbec to nebyla špatná otázka. Za malou chviličku nás jeden mladík vede lesní pěšinou do jejich tábora. Nejdeme nijak daleko. Tábor Masinda je postaven zhruba půl kilometru od vesnice Bafukotu. Tohle je naše druhé setkáni s Pygmeji, ale vůbec poprvé v opravdovém pralese. Představování probíhá zpočátku rozpačitě, v táboře jsou pouze ženy a děti. Na mýtině stojí šest domů černošského typu, jen výrazně menších, velký společný přístřešek a pouze jedna tradiční kopulovitá chýše. Je zřejmé, že ani zdejší Bambuti již nejsou nomádskými lovci. Táborem se potuluje pes a několik slepic, kolem rostou banány, kukuřice a taro. Rozpačité přijetí se mění příchodem skupiny mládenců a mužů. Od stařešiny jménem Sada dostáváme svolení k prohlídce vesnice. Vytahujeme Šebestovu knihu. Poté, co zvědaví Pygmejové uvidí staré fotografie, začnou se předhánět, kdo nám co ukáže. Jazyková bariéra i nedůvěra je překonána. Obyvatelé přináší hudební nástroje, s lukem a kopím předvádí lov a tance. Víme, že na mnoha místech střední Afriky už před mnoha léty turistika výrazně ovlivnila život Pygmejů. Za úplatu předvádějí turistům často smyšlené „pygmejské“ tance. Tady turistu však hodně pravděpodobně nikdy neviděli a nejspíše pojem „turistika“ ani neznají. Z jejich chování je cítit radost a bezprostřednost. Nic nám nebrání ve filmování a focení.
Vesničané a lovci
Alena se pokouší zakoupit nějakou drobnost. Ukazuje, že by chtěla přívěšek na krk a jeden domorodec jí přináší velký zub. Jsme zvědaví, z čeho je. Odpovědi, že ze lva, se tady v pralese nechce ani věřit. Lev je přece znám jako král savan. Ale mladík opakuje svahilské „simba“ a tváří se spokojeně nad obnosem, který za něj dostává. Zub opravdu vypadá jako lví a také Šebesta psal, že v okrajových částech pralesa skutečně žijí. Pokoušíme se zjistit co nejvíce o životě této vesničky. Dozvídáme se, že ji obývá 10 dospělých a asi třicet dětí. Jedna z mladých žen kojí dítě a má obličej celý začerněný popelem. Nedávno ji zemřel manžel a takto bude ještě nějaký čas chodit na znamení smutku. Celá vesnice prý patří černochům z vesnice Bafukotu. Bambuti mluví, kromě jazyka kingwana, stejně jako oni, řečí kmene Balese. Už v dobách výzkumů Šebesty a běžně užíval výraz, že ta která tlupa Pygmejů „patří“ některým černochům. Není to však vlastnictví v obvyklém smyslu, ale spíše vztah určité nevyrovnané přesto vzájemné závislosti. Zemědělští černoši směňovali odedávna plodiny ze svých polí za maso, kůže, slonovinu a plodiny pralesa. Směna se týkala také nádob a zejména železných výrobků jako hrotů, nožů, sekyr a mačet. Z různých zdrojů, v souvislosti s tímto vztahem, známe označení „páni, patroni, vlastníci“ pro černochy a „poddaní, vazalové“ či dokonce „otroci“ pro Pygmeje. Jedná se o natolik specifickou záležitost, že žádný z takových výrazů nevyjadřuje plně jeho podstatu. Ovlivňování v oblasti kulturní, duchovní a sociální probíhá po staletí. Snad nejvhodnější užívané pojmenování tak bylo „vesničané“ a „lovci“. S postupem doby a vlivem válečných konfliktů však i takové ztrácí na významu. Bambuti se usazují a zvyšuje se míra míšení. Stále lze však vystopovat určitý stupeň nadřazenosti černochů. Například v tom, že si černoši berou Pygmejky za manželky, které jsou pro svou plodnost zárukou zdravého potomstva, ale smíšená manželství Pygmeje s černoškou neexistují. I v případě, když se Bambuti vzdají nomádského loveckého života a usadí se, zůstává lov a sběr důležitou složkou jejich života a obživy. V táboře Masinda se cítíme po dlouhé době opět šťastně. Bezprostřednost, dětinská radost a rozpustilost malých obyvatel pralesa se přenesla i na nás. Na každé cestě se střídají nepříjemné okamžiky s těmi hezkými. Tady v Kongu jsme už toho nepříjemného zažili snad už dost. Tohle je ale pouze krátká a neplánovaná návštěva. Neradi opouštíme roztančené vesničany a litujeme, že jsme si při rychlém rozhodnutí k návštěvě nevzali žádné dary. Při loučení dáváme stařešinovi Sadovi tři dolary jako dar pro celou vesnici.
Banánovice a samopal
Po příchodu zpět k řece zjišťuje, že jedinou změnou je stupňující se opilost posádky auta. Prodej podomácky pálené banánovice zde patří mezi další prosperující živnosti. Žádné další auto nepřijelo. Nezbývá než věřit, že nás tenhle vrak a posádka opilců opravdu ještě dnes dopraví do Mambasy. Mladík, který nás zavedl k Bambutům, právě prožívá svou chvilku slávy. Všem vypraví historku, jak jsme jim platili za filmování a focení. Mají nás zcela očividně za naprosté blázny. Všichni se pobaveně smějí a on svou historkou častuje každého nově příchozího. Jelikož odjezd je v nedohlednu, odcházíme do nedaleké vesnice. Alena má v úmyslu pořídit dokumentaci krásných účesů místních žen. Není problém dohodnout fotografování hned s první dívkou, kterou potkáváme. Opouštím Alenu a pomalu pokračuji v prohlídce vesnice lemující silnici. Ohlídnu se, když uslyším nějaké dohadování a vidím jak uniformovaný muž se samopalem vede Alenu do jednoho domu. Okamžitě se tam rozběhnu, vpadnu do domu a zvýšeným hlasem se ptám jestli nastal nějaký problém. Překvapený policista říká, že ne, čehož ihned využíváme a odcházíme. Rozrušená Alena pak začne vyprávět, že se k ní úplně opilý připotácel a požadoval fotoaparát. Když ho odmítla vydat, ukazoval rukou, že ji uřeže hlavu a pak ji se samopalem hnal do domu. Jeho chování se prý změnilo teprve až jsem přišel. Rychle se vzdalujeme pryč a Alena se jen pomalu oklepává z nepříjemného zážitku. Na cestě zpět k mostu však musíme projít ještě jednou okolo stejného policisty, který je teď ještě opilejší a právě šikanuje skupinku místních obyvatel. Naštěstí si nás nevšiml. Ale mezitím se začala chystat k odjezdu osádka našeho auta. Pomocník řidiče je již naprosto opilý. Nalít benzín z kanistru do nádrže se ukazuje být nad jeho možnosti. Ne a ne se trefit. Benzín z větší části stéká na zem. Stejně tak se mu nedaří vyzdvihnout batohy na korbu. Raději beru naše zavazadla a sám je nakládám. V tu chvíli však přijíždí na zdejší poměry nezvykle zachovalé auto. Přiváží čínské podnikatele, kteří mají zájem o zakázku rekonstrukce zničeného mostu. Svítá naděje na bezpečnější cestování. Šéf Číňanů nás nejdříve žádá, aby jsme se s ním vyfotili. Potkat bělochy, kteří se zde pokoušející cestovat stejně jako domorodci, zjevně pokládá za neobyčejnou raritu. Ochotně souhlasí, že nás sveze. Okamžitě překládám naše batohy a za půl hodiny už uháníme po štěrkové silnici rychlostí blížící se stovce. Řítíme se tak rychle, že jedna slepice nestačí prchnout z cesty a končí pod koly auta. Raději bychom si užívali pomalejší jízdu a pozorovali okolní krajinu. Na kraji pralesa u cesty několikrát zahlédneme Bambuti. Dokonce i jednu skupinku pomalovaných bílými ornamenty s luky a šípy. Projedeme bouří a je tu Mambasa. Řidič se nás ptá, zda-li chceme do hotelu ve městě či na misii. Vybíráme si misii, kde je nám bez problémů poskytnuto ubytování. Po setmění jdeme ještě na procházku do města. Chvíle pohody završuje večeře. Zdejší chleba připomíná české buchty. Čerstvý s africkým čajem chutná skvěle. Na křesťanském misijním středisku se cítíme bezpečně. Dostali jsme k užívání malý útulný pokojík. Dvě čisťounké postele a hlavně elektrika nám připadají jako neskutečný komfort. Před spaním pozorujeme, jak pavouci loví mouchy, které se slétly za světlem.
Tábory v okolí Mombasy
Ráno je všude mlha. Ještě než se stačíme vypravit na první výpravu do okolního pralesa za Bambuti, přicházejí sami až na misii. Zřejmě sem takto chodí často. Nechávají se najímat k námezdní práci. Skupina mužů a mladíků si ji zřejmě již dohodla předem, neboť s sebou mají zahnuté mačety a hned se pouští do sekání trávy. Už dokážeme docela dobře rozpoznat Pygmeje od černochů, přestože i ti jsou zde vesměs nevelkého vzrůstu. Bambuti, se kromě malých postav, odlišují i barvou pleti. Je výrazně světlejší, hnědá či dokonce žlutohnědá. Také nosy jsou výrazně širší a rty naopak úzké. Odhadujeme, že zřejmě opravdu souhlasí udávané informace o průměrné tělesné výšce 146 cm u mužů a 135 cm u žen, pro kterou je toto etnikum považováno za nejmenší na světě. Nejsou to žádní naháči. Už na počátku minulého století byla vytloukaná kůra „tapa“ nahrazována zástěrkami z látek od černochů. Dnes převažuje oblečení západního typu. U mužů košile nebo tričko a krátké kalhoty, ženy vážou plachty látek pod pažemi nebo v pase jako tuniku či sukni. Nemají však vůbec zažito nějaké zašívání a praní, proto bývá obvykle oblečení ve velmi špatném stavu. Tábory Bambutů nalézáme nedaleko za městem v těsné blízkosti osad černochů Muginy a Mbele. První z nich se jmenuje Jari. Muže z tohoto tábora jsme potkali ráno na misii. Jsou zde jen ženy a děti. Do sousední vesničky Jadžefu je to odtud pouhých několik stovek metrů. Zase zastihujeme jen ženy. Vítají nás ale jako staré známé a hned začnou za rytmu bubnů tančit. Slibujeme, že přijdeme poslouchat písně ještě dnešní nebo zítřejší večer. Třetí tábor s názvem Aberi tvoří jen dvě chýše. Nejprve vypadá jako zcela opuštěn, ale po chvilce zjišťujeme, že v jedné z chýší leží muž s kojencem. Návštěvy u těchto příměstských Bambutů jsou zajímavé, ale my se těšíme na setkaní s opravdovými nomády. Najít však někoho, kdo by se s námi vydal hlouběji do pralesa, bude těžké. Mambasa je křižovatkou cest, které se rozbíhají ve směru světových stran. Rozhodujeme se pro pěší průzkum západním směrem na Avakubi. Asi po hodině cesty potkáváme Mombutiho, který je nás ochoten zavést do své vesnice. Poprvé je to trochu hlouběji v pralese, ale tábor se nijak neliší od těch předchozích. Tři kopulovité chýše, jeden společný přístřešek, přítomni pouze jeden muž a žena. Průvodce nás vede dál do lesa, kde Bambuti kácí stromy. Seběhnou se k nám, chvíli se s nimi pokoušíme domlouvat, ale komunikace tentokrát vázne. Mají zájem o naše trička. Musíme pomýšlet na návrat, abychom do setmění byli alespoň na silnici. K misii přicházíme už za noci. Pozorujeme zářivě hvězdnatou oblohu a odlesky vzdálených blesků. Je zajímavé, že není slyšet hromy.
Pygmejové neznají dveře
Neumíme si představit ještě jednodušší obydlí a jeho vybavení, než jsou chýše Bambutů. Překvapí také, že stavba je výhradní záležitostí žen. Tvar lze přirovnat k velkému vejci, které leží rozpůlené na zemi. Kostru tvoří posvazované pruty zapíchané do země a vlastně celá chýše je střecha. Technologii jejího pokrytí prověřila tisíciletí. Také snůšku materiálu mají na starosti ženy. Stonek fryniového listu je nutné naříznout a proplést, listy se kladou nad sebe podobně jako střešní tašky. Zručnost žen je obdivuhodná a připomíná umělecké dílo. Při nomádském způsobu obživy musely Pygmejky za svůj život postavit takových příbytků stovky. Bambuti dodnes nepoužívají dveře. Nikdy neschromažďovali movitý majetek, takže je nepotřebovali. Dnes dopoledne pršelo. Abychom dohnali ztracený čas, usnadňujeme si průzkum severním směrem okolo silnice na Isoro jízdou na mototaxi boda-boda. Stačila nám jedna motorka, jízda ve třech není ničím neobvyklým. Bambutské vesnice jsme objevili napravo od cesty. První navštívená se jmenuje Mabe, stejně jako její náčelník. S problémem, častých změn názvu vesnic v návaznosti na změnu náčelníka, se potýkala již belgická správa. Vidíme, že snaha o zamezení této zvyklosti dosud neslaví dokonalý úspěch. Ale pojem náčelník, také není přesný. Bambuti neznají společenskou strukturu kmene a náčelnictví. Základní jednotkou je rozšířená rodina. Přirozené autoritě se v příbuzenské skupině těší její nejstarší členové. Z Mabe, kterou tvoří jen pět chýší, se necháváme zavést do větší vesnice Makundu. Zdejší stařešina se jmenuje odlišně než tábor, představuje se jako Kalimento. S naším příchodem opět zavládne nadšené veselí. Mladíci začnou bubnovat na prázdné plastové kanystry a téměř všichni se pouští do tance. Takové jsme dosud neviděli. Zatím vždy tančili buď jen muži nebo jen ženy. Nyní tančí společně. Tvoří však oddělené zástupy, které se v rytmu přesouvají po prostranství náměstíčka.
Bambutská krása
Úmyslné zásahy do lidského vzhledu, které odrážejí pro nás nezvyklé představy o kráse, jsou obvyklé u přírodních národů po celém světě. Také Bambuti se chtějí odlišit od zvířat, která žijí po celý život tak, jak přišla na svět. Vesnice jako by zapomněla v rozpustilé náladě na přítomnost bílých cizinců. Nejsme už středem pozornosti a můžeme se volně a téměř nerušeně věnovat focení. První pozornost přitahují rozmanité účesy žen. Je vidět, že na úpravu vlasů ženy kladou velký důraz a jistě jim zabírá mnoho času. Rozmanitosti tvarů se meze nekladou. Stejně tak není neobvyklé spatřit muže i ženy s úplně vyholenou hlavou. Některé Pygmejky jsou zdobeny tetováním, které zanechává trvalé stopy. Častější je však malovaní obličejů černou barvou. Ženy si navzájem vytvářejí na tvářích neobvyklé geometrické obrazce nanášením barvy smíchané z dřevěného uhlí a šťávy gumovníkové plodu. Bolestivé muselo jistě být zdobení jizvením, které fotografujeme na hrudi jedné z žen. Ale asi to ještě nebylo nic proti oblíbenému špičatění předních zubů. I zde se projevuje odlišnost našeho pojetí krásy a vkusu. Pygmejové, pro krásu svých úst a zubů, rádi podstupují bolest zákroku prováděného paličkou a dlátem. Bambuti připomínají děti nejen svou malou výškou. Jakmile je omrzí tanec, začnou ženy skákat přes provaz. Točení lana se chopí starší z nich, přeskakují však jak malá děvčata, tak jejich babičky. Jedné ženě vůbec nevadí, že má v uzlíku na zádech malého kojence. Chlapci se stejně zapáleně pouští do hazardní hry mali. Hrají o šípy. Jiná trojice mladíků nám předvádí kouření z vodní dýmky. Slyšeli jsme, že v tomto kraji se velmi často kouří konopí. Zjišťujeme, že tohle je však tabák. Zkoušíme udělat nějaké obchody. Kupuji luk, dva šípy, velice zajímavý kožený chránič zápěstí proti zpětnému nárazu tětivy a dva hřebeny. Poté však přichází do vesnice černoši. Jsou z Aiku, vesnice černošského bosse tohoto tábora. Donesli palmové víno a zapojují se do hraní hazardu. Loučíme se, zpět do Mambasy chceme dojít pěšky. Cestou potkáváme zase několik opilců. Daleko důležitější však je, že konečně získáváme informaci o existenci tábora nomádských Bambutů. Prý jsou to divoši, co nemají ani žádné oblečení. Dva mladíci slibují, že nás k nim zítra zavedou.
Zklamání
Rána se nemůžeme dospat. Jsme plni vzrušení z možnosti splnění dalšího z našich snů. Na výpravu se tentokrát vybavujeme důkladněji, počítáme s dlouhým pochodem džunglí i přenocováním v pygmejském táboře. Na místo srazu jedeme opět na motorce. Naši průvodci již čekají. Cesta tentokrát vede podstatně hlouběji do pralesa. Stezka ale překvapivě spojuje další a další mýtiny. Černošské rodiny se zde snaží zakládat nová políčka. V dobách Šebesty by život zde byl pro černochy něčím nemyslitelným. Tehdy se pralesa báli a považovali ho za území zlomyslných duchů, divokých zvířat a Pygmejů. Nyní se do něj dokonce houfně uchylují. Hledají úkryt před hrůzou neustávajících válek posledních let. Asi po hodině chůze uslyšíme bubny. Jsme u cíle, ukazují naši průvodci. Naše nedočkavost se stupňuje každým krokem. Bubny utichly, táborem pobíhají ženy a děti. Čilý ruch nepochybně souvisí s naším příchodem. Bambutky nás vítají, nabízí židličky k sednutí. Některé odbíhají, aby se oblékly. Není to ze studu. Oblečení považují za výraz společenského postavení. Dvě z nich zůstávají nahoře odhaleny. V táboře vládne docela zmatek, ale brzy přichází muži. Rychle se jim donesla zpráva o příchodu bělochů. Rozhodně neodpovídají popisu nahatých divochů, jak nám byli včera vylíčeni. Tábor také nevypadá jako přechodné ležení lovců. Zjevně je dlouhodobě zabydlený a k obživě jeho obyvatel alespoň částečně přispívá zemědělství. No popravdě jsme tohle zklamaní trochu předpokládali. Vesnice čítá sedm kulovitých chýší a o kus dál je ještě jeden tábor. Jmenuje Zunguluka a vítá nás v něm stařešina Pole. Opět stejný scénář. Ukazujeme domorodcům Šebestovy fotografie a oni se pouští do zpěvu a tance. Našim průvodcům se tenhle výlet zdá už dlouhý, pobízí nás k návratu, jsou nedočkaví slíbené odměny. Srdečně se loučíme s obyvateli tábora, neočekávají od nás žádné peníze ani dary. Touhle návštěvou jsme si potvrdili, že šance kontaktu na nomádské skupiny v blízkém okolí Mambasy je mizivá. Zítra proto opustíme zázemí naší misie a pustíme se na cestu jižním směrem.
Loučení s MISSION SAINT ROSAIRE
Bambuti po tisíciletí žili v souladu s přírodou a jejími přirozenými zákony. Neuznávali žádného Boha. Zdrojem duchovna i obživy byl pro ně prales. Zatímco vlny přicházející černošské populace v náboženských obřadech uctívaly duše předků, byli pro Bambuti důležití duchové pralesa. Prales považovali za živý organismus, spojence a tvůrce nejlepšího místa k žití. Zdá se, že postupem doby i zde nabylo stále většího vlivu křesťanství. Sestra Ester pochází z Ugandy a mluví proto velmi dobře anglicky. Před odjezdem se od ní snažíme zjistit nějaké základní údaje. Místní kostel byl postaven roku 1958. Nemůže tedy jít o stejnou misii, kterou měl za svou základnu Šebesta, jak jsme se zprvu domnívali. O jeho existenci tady nikdo nic neví. Středisko spravuje římskokatolická církev a roku 1993 zde postavila rozsáhlý školský komplex. Zdejší obyvatelé jsou převážně z bantuských kmenů Babira a Balese. Zajímá nás, zda-li sem na misii dochází také Bambuti. Sestra nás ubezpečuje, že ano. Říká, že všichni z blízkého okolí se již usadili, chodí do kostela, mají tam svatby, znají cenu peněz, stávají se z nich řemeslníci, nechtějí už ten starý život. Opouštíme pohodlí, nahazujeme svá zavazadla na záda a naposledy procházíme městem. Je mnohem malebnější než Beni nebo Bunja, které připomínají neupravená města divokého západu. Mambasa, v příjemném klimatu nadmořské výšky 880 metrů, působí naopak dojmem zahradního města. Kolem malebných domečků jejich obyvatele udržují pěkné zahrádky a celkový dojem kazí jen staré domy pamatující belgické koloniální doby. Ty jsou zcela vybydlené, střechy se postupně propadají. Sehnat na východě Konga pálené křidlice nebo prosklená okna, by zřejmě nešlo i kdyby někdo takovou snahu projevil. Centrum města tvoří kruhový objezd pravoúhlé křižovatky. Uprostřed něj poutá pozornost pomalovaný sloup s kresbou lesní žirafy okapi, která se stala symbolem konžského pralesa. Válka je však stejně nemilosrdná k lidem i zvěři. I tady v okolí veškerá velká zvěř padla za oběť nájezdům povstaleckých vojsk. Daří se nám sjednat auto. Po poledni vyjede náklaďák naložený palmovým olejem.
Antonio, nový otec pygmejů
Podle naší mapy se dělí zdejší silnice na čtyři kategorie: A dobré, B regulérní, BC regulérní pouze v období mimo deště a D špatné. Tahle je označena BC, naštěstí se dnešní dopoledne obešlo bez deště a další z mostů přes řeku Ituri ještě nedosloužil. Z pytlů naplněných olejem slézáme v Teturi asi 45 kilometrů jižně od Mambasy. Začneme se hned vyptávat po Bambuti, ale vesničané neustále opakují: „Páter Antonio“. Dosud nikdy jsme o žádném Antoniovi neslyšeli. Nakonec kývneme, že jedeme opravdu za ním a najímáme dopravu na motorce. Jedeme nejprve nazpět, ale po chvíli odbočujeme na sjízdnou pralesní stezku. Projíždíme nezvykle velkou bambutskou vesnicí a zastavujeme kousek za ní u velkého dřevěného domu. Vychází nám vstříc postarší charismatický bělovlasý muž. Není pochyb, že tohle je Páter Antonio. Po představení nás nenapadá nic jiného, než zvolit stejnou taktiku jako při seznamovaní s Pygmeji. Vytahujeme knihu a snažíme se vysvětlit proč tu jsme. Antonio je Ital a říká, že dílo Šebesty dobře zná z dob studií etnografie. Pobaví nás sdělením: „Nevěděl jsem, že Šebesta je Čech, já myslel, že pochází z Moravy“. Krátce se odmlčí a pokračuje: „Tady věda skončila, Bambuti jsou lidé stejně jako my, tohle je život“. Ukazuje na vesnici za námi a zve nás na verandu svého domu. Postupně se dovídáme o smyslu jím založené organizace PPE (Projekt Pygmees – Etabe). Pomáhá více než dvaceti pygmejským vesnicím v teritoriu Beni – Butembo. Zde ve vesnici Mekele Kadodo zřídil dvoustupňovou základní školu i následnou výuku řemesel: Chlapci se učí na stolaře a dívky na krejčové. Hrdě nás provází po dílnách přiléhajících k domu. Vše financuje on a jeho bratr ze svých úspor. Půl roku tráví zde a půl roku doma v Itálii. Vypráví, že dříve vyučoval na universitě v Kinshase. Poté co odešel do důchodu, chtěl ještě dělat něco užitečného. Podobnost s Šebestou je víc než nápadná. Stejně jako on je teolog, lingvista, etnograf a velký ochránce Pygmejů. Ptáme se na možnost přenocování. Bez rozmýšlení nám nabízí shodou okolností právě postavený velký stan a ihned organizuje, aby nám jeho kolegové pracovníci PPE přinesli skládací lehátka. Marně se bráníme, že máme své vlastní karimatky. Stáváme se jeho hosty a radujeme se ze šťastné náhody, která nás sem dovedla. A také odpadnou i starosti s dalším cestováním. Za tři dny plánuje Antonio vypravit auto do Beni a nabízí nám, že můžeme jet s ním. U společné večeře poprvé chutnáme kasava bread. Po večeru stráveném v jedinečné atmosféře tanců a písní pygmejské osady, uleháme šťastně do stanu. Na zítřejší ráno jsme obdrželi od šéfa vesnice Lembalia pozvání na lov.
Lov do sítí
Probouzí nás hlasitý zpěv nějakého velkého ptáka. Od vesnice je slyšet už zase zpěv. Pygmejské ženy za úsvitu polyfonním sborovým zpěvem přecházejícím v úžasné jódlování začarují zvířata, aby snadněji vběhli do nastražených pastí a sítí z lián. Snídáme banány a kaši z kasavy a zároveň sledujeme jak postupně odchází do lesa muži se sítěmi. Prý však máme ještě dostatek času. Prohlížím si šípy. Hroty jsou zabalené do listu a obtočené lýkem. Máčí se v šípovém jedu, který se připravuje z lián sambali. Při našem lovu však luk nebude třeba. K usmrcení chycené zvěře postačí mačeta nebo kopí. Přichází Lembalio. V jedné ruce nese pádlo, v druhé kopí, sbalená síť zavěšená na hlavě mu překrývá celá záda a dosahuje teméř až k zemi. Antonio uvolňuje k výpravě ještě jednoho ze svých spolupracovníků. Je to černoch urostlé postavy, který mluví lámavou angličtinou. Jmenuje se Herman. Vyrážíme směrem k řece Ituri. Cesta vede po pohodlné stezce k soutoku s potokem Kadodo. Je zde rušno. Nasedáme na jednu z vratkých dlabaných lodí a necháváme se převést na druhý břeh. Pokračujeme do lesa, kde u ohně čekáme na další účastníky lovu, kteří jsou postupně převáženi přes řeku. Muži na hlavách nesou další těžké svazky sítí, ženy mají na zádech nůše. Jedna z nich má s sebou i kojence, další si nese rozžhavené poleno pro případ potřeby rozdělat oheň. Až je celá skupina pohromadě, vyrážíme k dalšímu pochodu hlouběji do džungle. Nikdo nemluví. Průvod doprovází jen cinkání rolniček na obojcích psů, kteří pobíhají dokola. Pochod je zde mnohem náročnější. Na ochranu před škrábanci jsme se oblékli do větrovek a teď se pěkně potíme, když nechceme být přítěží. Malinkým postavám domorodců nečiní problém pohyb ve spleti lián a lesním podrostu. Jejich krátké nohy a široká chodidla jsou dokonale přizpůsobeny ke šplhání a k chůzi po neustále rozmoklé půdě. Ve vesnici téměř všichni obouvali sandále, nyní jdou bosi. Asi po půlhodině přicházíme do míst prvního zátahu. Netřeba žádných povelů. Všichni vědí, co mají dělat. O nás se svědomitě stará Lembalio, který je shovívavý k naší nešikovnosti. Sítě se postupně rozvěšují ve výšce 70 až 110 cm. Navazují jedna na druhou přičemž délku každé z nich odhaduji zhruba na 60 metrů. Kolika sítěmi naše skupina disponuje jsem zapomněl spočítat. Odhaduji tak osm až deset. Přehrazujeme tedy pás pralesa v délce přibližně půl kilometru. Muži zůstávají u svých sítí, ženy a děti odcházejí k nadháňce. Já, Alena a Herman zůstáváme s Lembaliem. Ukazuje, že máme být tiše a čekat. Bambuti vždy byli lovem proslulí, vynikali svou mrštností, bystrými smysly a vytrvalostí. Lov pro ně znamenal, vedle nutnosti k přežití, i výraz nadřazenosti nad světem zvířat. Tohle je pro nás báječná příležitost prožít jeho jedinečnost. Z dálky se ozývají výkřiky. Halekání postupně sílí, stále více připomíná jódlování nebo zpěv. Nadháněči dosáhli linie natažených sítí. Zjišťujeme, že první zátah nepřinesl žádný úspěch. Následují další pokusy. Rozvěšování a smotávání sítí se opakuje ještě čtyřikrát. Do vesnice se vracíme až odpoledne. Unavení, ale hlavně plní zajímavých zážitků. Zdá se, že ani Bambutům nevadí, že úlovek tvoří pouze jedna pralesní antilopa a jedna želva.
Krutost nedávné doby
Nechceme si nechat ujít možnost nahlédnout do života vesnice. Nespoutaný a nevázaný temperament obyvatel se projevuje na každém kroku. Je zde téměř ustavičně hluk a ruch. Za obydlí neslouží tradiční chýše, ale malinké domečky. Veškerá činnost se však odehrává venku před nimi. Zde má každá rodina své ohniště k přípravě jídla, zde se odehrávají domácí práce, krášlení i zábava. Lembálio nám přinesl ochutnat maso z ulovené antilopy. Předchozího dne jsme slyšeli hrát pověstné pygmejské flétny. Pídíme se po příležitosti je prohlédnout. Ani tentokrát žádné nevidíme, zato máme možnost pozorovat s jakou dovedností si místní dívky navzájem malují tváře. Dojem idylické pohody však razantně naruší, když se od Antonia dozvídáme s jakou krutostí se těmito místy přehnalo řádění povstaleckých vojsk. V létech 2000 až 2003 také zde Pygmeje pronásledovali rebelové. Zabíjeli je a pojídali jejich vnitřnosti. Představuje nám muže jménem Mabeta. Nemá už žádné blízké příbuzné. Vypráví svůj příběh a není na něm vidět stopy pohnutí. Přírodní lidé nenosí své city na rtech. Celá jeho rodina padla roku 2003 za oběť spáchaného kanibalismu. Jediný on se tehdy zachránil útěkem do pralesa.
Budoucnost lidu pralesa
„Jsme lidé pralesa“, říkají Bambuti. Deštný prales Ituri existoval ještě dříve než poslední doba ledová. Z ekologického pohledu je považován za jeden z nejzachovalejších na světě. Ale i on není a nebude ušetřen změnám vlivem působení lidské civilizace. Nedaleko odtud leží území vymezené k těžbě drahých kovů. Také naší pozornosti neunikla nedaleko za vesnicí na březích Ituri a jejich přítoků rozkutaná půda od amatérských prospektorů. Je otázkou, za jak dlouho začnou i z domoviny těchto Bambutů ukrajovat mocné dřevařské společnosti. Pygmejové nehledají ze svého okolí komerční zisk. Těžko mohou vzdorovat lidem, kteří vstupují do pralesů a využívají jejich zdroje. Nemají možnost odmítnout změny, které přináší současná doba. V nerovném boji budou určitě potřebovat takové spojence jako je Antonio a jeho pomocníci. Loučíme se s obyvateli vesnice i pracovníky PPE. Před sebou máme společnou cestu s Antoniem do Beni a pak dál do bezpečí sousední Ugandy. Jako každé ráno se Bambuti vydávají po blátivých stezkách za svou obživou. Život v téhle vesnici zůstává nedílně spjat s přírodou. Houf dětí s jásotem utíká za naším autem. Opětujeme jejich mávání a moc si přejeme, aby tyhle i další generace pygmejských dětí měly nadále možnost šťastně žít ve svém přirozeném prostředí.
