Rembaranka
Nekonečných 6 800 kilometrů po cestách a stezkách v buši pustého australského Severního teritoria, bez telefonního signálu a internetu. Celkem 23 nocí ve stanu, návštěva pěti domorodých kmenů a hlavně splněný sen setkání se zřejmě posledními Rembaranky. To byla naše výprava ve stopách expedice Moravského zemského muzea do Austrálie.
Stěžejním zájmem a cílem naší cesty byla návštěva kmene Rembaranka. Inspirací i hlavním zdrojem informací se stala kniha geografa Josefa Brinkeho, účastníka dnes legendární expedice uskutečněné roku 1969. Popisuje v ní průběh úspěšné cesty, jejíž výsledkem byl první ucelený terénní výzkum této etnické skupiny původních obyvatel. Závěrem knihy, nazvané „A znali jen kámen“, napsal: „Přijeli jsme do Austrálie v hodině dvanácté. Civilizační proces mezi domorodci probíhá neobyčejně rychle, původní kultura však stejně rychle zaniká. Za deset – patnáct let bude obtížné najít někoho, kdo bude umět vysvětlit smysl starých skalních maleb a vyrobit kamennou sekyru. Je to konec doby kamenné. Blíží se den, kdy z buše odejde poslední Austrálec, aby se usadil v hliníkovém domku ve vládní osadě nebo v misii. Bude to jen přirozené pokračování cesty, kterou domorodci nastoupili před lety, když vykročili z doby kamenné do dvacátého století. Cesty, z které už není návratu zpět.“ Opravdu je konec?
Do Austrálie jsme se vydali s odstupem téměř padesáti let s pevným rozhodnutím odpovědět na tuto otázku. Jedním z míst, které jsme chtěli rozhodně navštívit, bylo povodí řeky Roper v Severním teritoriu. Řeka, dlouhá více než tisíc kilometrů, tvoří jižní hranici Arhmenské země. Toto rozsáhlé území se již v roce 1931 stalo domorodou rezervací. Řeku pojmenoval Ludwig Leichhardt, první Evropan, který roku 1845 prozkoumal tok řeky. Dal jí jméno po členu své výpravy Johnu Roperovi.
Silnice, kopírující říční tok, se asi po sto kilometrech změnila v prašnou cestu. Zhruba po dalších deseti kilometrech jsme z ní odbočili vpravo a po několika minutách jízdy uviděli několik stavení. Místo odpovídalo popisu v Brinkeho knize. Nikde však žádná cedule, která by potvrdila, že tohle je opravdu dobytkářská stanice Roper Valley. Sotva jsme zastavili, přiběhly k našemu autu tři malé děti. Zvědavé, kdo že to přijel. Přestože byly předškolního věku rozuměly a mluvily velmi dobře anglicky. K naší radosti potvrdily, že jsme tu správně.
V napětí a vzrušení z možného setkání s Rembaranky jsme vjeli otevřenou branou dovnitř a zaparkovali pod stromem, který poskytoval alespoň trochu stínu. Teploměr ukazoval 38 stupňů. Vzali jsme s sebou Brinkeho knižku. Těmto místům věnoval hned dvě kapitoly popisující působení Čechoslováků. Původní tradiční území Rembaranků se sice nachází na středním toku řeky Bulman, zhruba dvě stovky kilometrů odtud, ale za druhé světové války se domorodci začali stěhovat směrem na západ ke Stuartově dálnici. Až do té doby si většina domorodců udržovala svůj původní způsob života. Jen velmi malá část pracovala jako špatně placení dělníci na dobytkářských stanicích nebo ovčích farmách. Ještě menší část domorodců tehdy žila v misiích, které byly zakládány již v devatenáctém století. Za druhé světové války, kdy Austrálie byla ohrožena Japonci, nastal v jejich životě přelom. Na severu země bylo založeno mnoho vojenských táborů a kolem nich se domorodci začali usazovat. Od vojáků dostávali jídlo, staré uniformy, přikrývky i některé nástroje. Za to pomáhali na stavbě silnic a vojenských objektů. Když válka skončila a vojáci odešli, domorodci se většinou zpět do buše nevrátili. Zvykli si na nový způsob života. Protože v táborech už nebyl nikdo, kdo by se o ně staral, vyslala vláda do bývalých vojenských táborů úředníky, zdravotníky a později i učitele. Z bývalých vojenských táborů začaly vznikat vládní domorodé osady. Dobytkářské stanice byly zakládány na většině domorodých území ještě dříve. Stát se stockmanem, australskou obdobou amerického kovboje, býval sen mnoha domorodých chlapců. Plat nebyl sice nikdy velký, ale na dobytkářských stanicích o ně bylo dobře postaráno. Nebylo to nikdy lehké zaměstnání a často i nebezpečné. Domorodci v něm však uplatňovali spoustu svých přirozených schopností. Honáci totiž tráví téměř veškerý čas pod širým nebem. Dobytek se většinou pase volně v buši, čas od času je ho však potřeba sehnat dohromady, označkovat a vytřídit. Při stanicích vznikali domorodé osady, jejíž součástí byla škola.
S očekáváním jsme se vydali k nejbližšímu stavení této asi již opuštěné dobytkářské stanice. Obydlí a jeho bezprostřední okolí už pohledem z dálky vypadala podobně jako v domorodých osadách, které jsme doposud měli možnost navštívit. Kolem domů nepořádek, zařízení rozbité, několik autovraků, dokonce jeden nepojízdný malý autobus. Z domu nám vyšel vstříc muž, pozdravili jsme a Žákajda mu začala vysvětlovat, proč jsme přijeli. Vzápětí přišla i jeho žena. Oba byli velmi přátelští. Muž potvrdil, že tu dříve Rembarankové opravdu žili.
„Já Rembaranka nejsem, ale moje žena ano. Zde už dávno dobytkářská stanice není, byla postavena nová asi o pět kilometrů dál. Zůstalo zde jen pět rodin, které obydlily staré budovy", vysvětloval. Ukázali jsme knihu s fotografiemi a co následovalo zcela předčilo naše očekávání.
Žena zavolala svou matku a postupně přicházely další matčiny sestry. Poté, co vysvětlila, proč jsme tady, se všech pět starších žen posadilo se skříženýma nohama na zem a začaly velmi pozorně prohlížet naši knihu. S neskrývaným zaujetím listovaly a bylo krásné pozorovat jak se nad fotografiemi ve vzpomínkách vracely do svého mládí. Na fotce dětí ze školy se nadšeně poznaly všechny. K našemu překvapení uměly pracovat s mobilem a tabletem. A když nevěděly, přivolaly si některé z dětí o pomoc. Takové fotky nikdy neviděly, tak si je s nadšením a radostí ofocovaly.
Jejich mluvčí se stala paní Mildred Ponto, sedmdesátiletá, ale velmi čilá stařenka. Vyrostla zde a prožila celý život. Vařila pro děti ve škole, pekla chléb a pomáhala, kde bylo potřeba. Pamatovala, jak přijeli bílí muži a měřili je. Na fotkách domorodců v knize poznala skoro každého. Jejich jména však nevyslovila, neboť jejich víra zakazuje vyslovovat jména zemřelých. Vzpomínala na katastrofální záplavu, kdy tady pluly na loďkách.
„A kde jsou vaši muži?“
„Už umřeli. Všichni Rembarankové tady kolem umřeli nebo odešli. Přišli lidé z jiných kmenů a naše děti se s nimi ženily a vdávaly, vnoučata už jazykem Rembaranka nemluví.“
Jedna z žen nás vedla k nedalekému hrobu svého děda a strýce.
„My jsme tady zůstaly, protože jsme se zde narodily. Chováme dobytek, koně i ovce. Nyní jsou zvířata na pastvě.“
Vydali jsme se na prohlídku stanice a naše průvodkyně nám ukazovaly místa zachycené na starých fotografiích. Škola byla dávno zrušena, v jejích prostorách bydlela jedna z rodin. Prohlídli jsme si bývalou staniční kuchyň, místa, kde se zabíjel dobytek a kde se zpracovávalo maso. Vedle fotek místní obyvatele nejvíc zaujal v knize zobrazený obrázek schématu rodokmene jednoho z místních domorodých osadníků. Jedna z žen v něm našla své jméno a všechny pamatovala, byla jedním z potomků muže jménem Doktor Yopari narozeného roku 1915. Zajímalo nás, zdali zde žijí nějací domorodí umělci. Dostalo se nám odpovědi, že tady ne.
„Možná snad ještě nějací Rembarankové žijí v Bulmanu.“
Zjevně se časy změnily. Domorodci už dávno nevyrábí oštěpy a bumerangy. Ještě před padesáti léty odtud vyráželi na dlouhé potulky do buše, kterou stále pokládali za svůj domov. Lovili zvěř stejně jako od nepaměti, starší učili mládež poznávat přírodu a seznamovali je s historií a legendami kmene. Až přišel čas, zavedli chlapce i na posvátná místa, aby se tam podrobili obřadům dospívání.
Nyní to vypadalo, že domorodci tráví většinou sezením před svými domky, kde si povídali nebo hráli karty o peníze. V domcích se však ještě bydlet zcela nenaučili. Neměli v nich nábytek. Oblečení a přikrývky většinou pohazují jen tak po zemi na hromádky. Také jídlo stále připravují před domkem na otevřeném ohni. Tradicím kmene Rembaranka je zde však konec. Poslední, co zbylo, je jazyk několika starých žen. Až zemřou, nezbude tu po kultuře tohoto jedinečného domorodého kmene už opravdu nic. No, přesto to bylo velice moc zajímavé setkání.
Rozloučili jsme se a sjeli k řece Roper. Za ní se rozkládala nám zatím zapovězená Arhmenská země. Podle dostupných informací tam žijí domorodí obyvatelé stále ještě alespoň částečně podle starých tradic svých kmenů. Jenže převážná část tohoto území patří do jejich správy a vstup do této oblasti je možný jen na zvláštní povolení úřadů. To jsme v tuto chvíli ještě neměli. V místě, kde je její tok Roperu přehrazen přírodním kamenným jezem, přejel dávno před námi Landrover československé expedice. Nedalo nám to a přejeli jsme ho s naší Toyotou tam a zase zpátky. Věřili jsme, že tento první malý dotyk Arhmenské země nebude náš poslední.
