Rembaranka
Rembarankové jsou původní obyvatelé Austrálie, kteří žili po desetitisíce let prastarým způsobem lovců a sběračů. První a zřejmě jediný komplexní výzkum tohoto etnika (z pohledu antropologie, etnografie a geografie) provedla mimořádně úspěšná expedice Moravského zemského muzea v roce 1969. V té době se počet Rembaranků odhadoval na 150 a tato expedice jich zaznamenala o třetinu více. Už tehdy však drtivá většina domorodců upustila od tradičního způsobu života. Nejvýraznějším výzkumným úspěchem se tak stalo setkání se skupinou domorodců, která sice již nastálo žila ve vesnici, ale odtud vždy na čas odcházela žít do buše stejně jako žili jejich předkové. Tito odjakživa putovali liduprázdnou krajinou, s níž se dokázali dokonale sžít. Toto setkání umožnilo důležité poznání jejich chování a uvažování. Byli lovci a sběrači, kteří se dříve trvale stěhovali za zvěří, jedlými rostlinami a pitnou vodou. Vždy museli všechen svůj majetek přenášet a při putování dokázat lovit i být připraveni čelit nepřátelským útokům. Stálá obydlí nestavěli, neznali zemědělství a chov zvířat, nepoužívali kovy ani keramiku. Jejich výrobním materiálem bylo dřevo, kámen, kůra stromů a kosti zvířat. Po tisíce a tisíce let se jejich život podobal životu, jaký v Evropě a jiných částech světa vedli lidé doby kamenné. Čím méně používali hmotné předměty, tím rozsáhlejší byl jejich nehmotný svět. Měli nesmírně bohatou mytologii, náboženskou víru a v určitém smyslu i společenskou organizaci. Jejich klany neměli žádné náčelníky, všichni si byli rovnocenní, ale chování starších považovali všichni za vzor, který se snažili důsledně napodobovat.
Jejich víra nezná nějakého nejvyššího Stvořitele, ale nekonečné množství mýtických sil a bytostí, které vytvořily a neustále pozměňují podobu okolního světa. Ten vznikl v blíže neurčené Době snění, která nikdy neskončila a paralelně existuje dosud. Proto i bytosti mytického období mohou zasahovat do života současných lidí. Lze je oslovovat a ovlivňovat soustavou obřadů a rituálů, mezi něž patří i malování na skálu či stromovou kůru. Při těchto obřadech vznikala umělecká tvorba, která dodnes udivuje svět. Mezi nejznámější mýtické postavy patří Mimi, kteří žijí ve skalách a Balangjarngalain, který žije v buši. Rembarangové věří, že Balangjarngalain bere děti, když se nikdo nedívá, jako varování pro lidi, aby se o své děti dobře starali. Jejich hlavní úlohou je dohlížet na to, aby se lidské bytosti chovaly podle přání duchů. Také je naučili, jak lovit a vařit jídlo.
Svoje původní kmenové území Rembarankové mají ve střední časti rezervace Arnhemské země na středním toku řeky Wilton (domorodci nazývané Bulman). Za druhé světové války se začali stěhovat směrem na západ ke Stuartově dálnici. V době bádání expedice Moravského muzea byli rozptýleni asi ve 14 vládních osadách, soukromých i vládních dobytkářských stanicích a církevních misiích. Dnes se Rembarangové počítají sotva na desítky. Naše výprava vedoucí ve stopách zmiňované úspěšné expedice v odstupu zhruba padesáti let bohužel potvrdila pesimistické předpoklady. Podařilo se nám zkontaktovat posledních 8 mluvčích jazyka Rembaranga. Jejich děti už jejich jazykem nemluví.
