Nágové Konyak
Když jsme tu byli v roce 2018 bylo nám jasné, že pokud to jen trochu půjde, musíme se vrátit. Zapomenutý kus SV Indie měl své kouzlo, přitažlivost a přirozenost. Hlavně jsme tu potkali pouze jednoho turistu. Navštívili jsme tři vesnice a potkali dvanáct bývalých lovců lebek. Všem bylo přes 80, některým přes 90 let. Potetované tváře a hruď, neskrývaná hrdost a náhrdelníky určující počet setnutých hlav. Zůstali jako jediní pamětníci nedávné minulosti. Misionáři zde odvedli obrovský kus práce. S přesvědčením o světovém dobru zde vystavěli kostely a změnili celou společnost. Byli jsme tam za tři minuty dvanáct.
A jak to vypadá pět minut po dvanácté? Je leden 2024 a znovu vjíždíme do města Mon. Už tehdy nevlídné město se moc nezměnilo. Jen nad městem vyrostl obrovský kostel, jehož červený kříž v noci září do dáli. Těšíme se do Longwy. Tam před šesti lety začínalo to největší dobrodružství. Všímáme si, že přibylo asfaltu a zesílil mobilní signál. Na staveních přibylo plechových střech a v uličkách se předhání více motorek. Máme vytištěné fotografie z minulé cesty a ukazujeme je místním. Dva z mužů už bohužel zemřeli. Fotky dáváme jejich rodinám. Potkáváme prvního „známého“. Minule se představil jako jáhen v místním kostele a zároveň to byl poslední tetovaný muž v okolí. V mládí se účastnil nájezdu na nepřátelskou vesnici. Potom se změnil. Všímáme si jak zestárnul. Jdeme dále a potkáváme dalšího muže. Do půli těla pracuje před svým obydlím. Je veselý jako tehdy, jen vrásek přibylo.
A samozřejmě jsme zajeli i do další vesnice, kde jsme pozváni do domu „náčelníka“. Návrat do minulosti. V temné chýši s doutnajícím ohništěm sedí šéf na dlouhé lavici. Je jen pro něho. Postupně přicházejí další muži a sedají si po obvodu. Rozdáváme fotografie. Nastává smích i slzy v očích. Takto vypadali před šesti lety. Opět se dozvídáme smutnou zprávu. Dva muži z našich obrázků už nejsou mezi živými. Čas je neúprosný. Tady uvnitř chýše se svět nezměnil. Muži popíjí čaj, žvýkají betel a debatují. Ale venku už je to jiné….
