Nágové Konyak

Představujeme vám poslední lovce lebek. Dost často se tak říká příslušníkům kmene Naga Konyak. Poslední hlava zde byla rituálně sťata údajně v sedmdesátých letech minulého století. To s největší pravděpodobností už tento akt nepraktikovali nikde jinde na světě. Obývají oblast v méně známém cípu severovýchodní Indie. Ve státě Nagaland v dostriktu Mon. Právě tam žije poslední generace mužů, kteří jsou očitými svědky minulosti. Všem už je přes osmdesát. Právě o nich si budeme vyprávět.

“Naši zemi stvořili dva bratři Jeinok a Naoman. Naoman byl trpělivý a dal si záležet. Svou zemi vyhladil a vznikly tak pláně Assamu. Starší Jeinok svou práci odbyl a nechal zemi hrbolatou. Tak vznikl hornatý Nagaland". Toto je legenda, kterou dědečkové vypráví svým vnoučatům. Tu pravou historii se můžeme pouze domnívat. Neexistují žádné psané prameny a veškerá historie se generačně předávala slovem, zpěvem či hudbou. Podle etnologů mají mongoloidní původ a jejich jazyk patří do tibeto-barmské jazykové větve. V minulosti nikdy nežili jako kmenový celek a jejich vesnice byly samostatnými entitami se svou geografickou polohou, unikátním vzorem tetování a jedinečným tónovým dialektem. Souhrnný název jim dali až Britové. Pojmenování zřejmě vzniklo složeninou kho (hlava) a nyak (černý). V současnosti je jejich území rozděleno státní hranicí Indie s Myanmarem. Pro ně to nemá žádný zásadní vliv. Navštěvují své rodiny, obchodují a obdělávají svá pole v sousedním státu. Politické rozdělení jejich regionu jim nedává smysl. 

Živobytí

Zemědělství tvoří obživu až devadesáti procent Konyaků. Hlavní plodinou je několik druhů rýže, kterou pěstují na mokrý a suchý způsob. Mokré pěstování rýže (v místním jazyce yeang-kah) praktikují v úrodných údolích podél řek, kde vytvářejí bahnité hráze, které udržují vodu. V jedné části nechávají klíčit sazenice, které potom přesadí na jiná pole a po dozrání následně sklízí. Pro suchý způsob využívají metodu jhum (v místním jazyce phaotang-kah). Nové pole vzniká tak, že na vhodném místě vysekají veškerou vegetaci a nechají vysušit. Potom prostor vypálí a po orbě vysadí sazenice. Po několika cyklech se úrodnost půdy sníží na tolik, že nechají půdu ladem 8 - 10 let. Tento cyklus je striktně dodržován na základě pravidel jednotlivých vesnic. Takto pěstují horskou rýži, taro, kukuřici, dýni a chilli. V poslední době doplňují o plodiny, které prodávají na tržištích (zázvor, čaj, kardamom, zeleninu, pomeranče nebo ananas). Zajímavostí je, že podle systému zemědělství starší generace počítá svůj věk. Na dotaz odpoví, že se narodil v roce, kdy jejich vesnice obdělávala konkrétní pole jhum. Pokud se narodilo v roce více dětí, pamatovali si, ve které fázi výsadby se dítě narodilo.

Denní povinnosti jsou rozděleny mezi všechny členy rodiny. Ženy se starají o domácnost a zemědělství a vyrábějí látky, korálkové náhrdelníky a keramiku. Děti pomáhají rodičům jak můžou a starají se o mladší sourozence. Muži obstarávají dřevo, staví domy a vyrábějí proutěné koše. Jsou také výborní řezbáři. V minulosti měli na starosti ještě lov, ale ten skoro vymizel, protože ve zdejších lesích už není tolik zvěře. Praktikovali ho buď sami, nebo ve skupinách. K lovu využívali mačety, kopí, luk a šípy, nebo pasti. Později i střelné zbraně, které si sami vyráběli včetně střelného prachu. Lovili téměř vše kromě hadů, havranů a vran. To přinášelo smůlu. V posledních letech se život mění a spousty mladých odchází do měst za lepší prací a vzděláním. 

Sociální struktura

Severní část země Konyaků se nazývá také jeko “Země Anghů”. Angh je vůdčí pozice ve vesnici, která se generačně dědí. Jeho autorita je podřízena nejvyšší skupině Pongvin Anghů. Těch je devět a mají pod sebou správu širších regionů. Sídlí v devíti vesnicích: Chi, Mon, Longwa, Longzang, Shangnyu, Sheanghah Chingnyu, Tang, Yansha a Zangkham. Po smrti náčelníka jeho pozici dědí nejstarší syn.

V jižní části země Konyaků se vůdčí pozice nedědí a jedinec si ji musí získat prestiží, postavením, bohatstvím a odvahou. Mají ovšem duchovního vůdce Eang, kterých může být ve vesnicích i více. Provádějí rituály na podporu plodnosti, úspěchu a úrody a působí jako poradní orgán při důležitých diskusích. Ženy nemají v kultuře Konyaků vliv na rozdodování nebo vlastnění majetku.

Manželství

Systém manželství je exogamní, což znamená, že se nesmí dvojice brát v rámci jedné klanové linie. Sňatky se předem nedomlouvají a mladí lidé si mohou sami vybírat podle svého srdce. Milenecký vztah před svatbou je povolen. Teprve až se pár rozhodne, dojde k manželskému svazku. Manželství je pro většinu Konyaků monogamní. Polygamie se praktikuje pouze v nejvyšších vrstvách vůdců Pongvin Angh. Jeho první manželka musí být Anghya, což je dcera dalšího z devíti náčelníků Pongvin Angh. Tímto se tvoří spřátelené aliance mezi jednotlivými královskými klany. Další ženy jsou spíše brány jako konkubíny a nemají žádná dědická práva.

Ve vesnici

Konyakové stavěli své vesnice kvůli bezpečí výhradně na vrcholech kopců. Daleko lépe se tak mohli bránit při případných nájezdech nepřátel. Dříve stavěli své domy z přírodních materiálů, dnes už využívají modernější technologie. Byla to vždy společenská záležitost. Když se rodina rozhodla postavit dům, při stavbě pomáhala celá vesnice. Každý muž na stavbě měl své místo, svou roli, každý věděl, co má dělat. Aniž by stavbu kdokoli řídil, dům často postavili během tří dnů. Ženy připravovaly dělníkům jídlo a pomáhaly s doplňkovými pracemi. Většina domů neměla komíny a kouř z ohniště tak konzervoval střechu a odpuzoval hmyz. Každá rodina měla nad ohništěm ratanový rám, který se dědil po generace. Jakýsi oltář, kde uchovávali důležité rituální předměty. Fasády některých starých domů stále zdobí lebky obětovaných a ulovených zvířat (buvolů, gayalů, koz, opic)

Kromě obytných domů nesměla chybět důležitá stavba Paan (Morong). Od dávných dob to bylo místo pouze pro muže. Pánský klub, kde padala důležitá rozhodnutí a kde se plánovaly útoky na sousední vesnice. Uvnitř na posvátném místě uchovávali lebky lidských obětí jako trofeje a ukázku válečných úspěchů. Sloupy, trámy a masivní dveře zdobily rozsáhlé dřevořezby nejen s motivy lovu lebek, ale také vyobrazením rodiny a posvátných zvířat. Samozřejmě nesměly chybět lebky obětovaných gayalů. Tady docházelo ke školení mladých chlapců a přípravě na nelehký život dospělého.

Buben Log

Důležitý nástroj v životě lidí celého Nagalandu. Tyto bubny byly schopné produkovat složité rytmy, ale nikdy se nepoužívaly na hraní hudby. Buben měl funkci rozhlasu. Varoval vesničany pracující na polích, že se blíží nepřátelé a výstražné zvuky vydával v případě požáru. Oznamoval úmrtí vesničana, případně svolával vesnickou radu a také oznamoval začátek slavností spojených s lovem lebek. Každá událost měla svůj rytmus a zvuk byl tak silný, že ho lidé slyšeli i daleko v horách. Jsou známy dva druhy a to s otevřenými, nebo uzavřenými konci.

Nejprve rada starších zvolila v lese strom, který se pro výrobu bubnu nejvíce hodil. Strom skáceli a dopravili do vesnice. Tam se vytvaroval do požadovaného tvaru a vydlabala se dovnitř dutina. Tato práce trvala i několik měsíců. V případě potřeby se do bubnu bouchalo těžkým dřevěným kůlem, aby se zvukl nesl do velkých dálek. Některé bubny měli až 15 metrů.