Chilam Joshi

Každý rok v polovině května se údolí Bumburet v severním Pákistánu rozezní bubny, zpěvem a rytmem společných tanců. Kalašské ženy oblékají dlouhé tmavé šaty pokryté pestrými výšivkami, korálky a mušlemi kauri, muži přinášejí ořešákové větve a rodiny se scházejí z okolních vesnic. Přichází Chilam Joshi, jarní slavnost Kalašů, která otevírá teplou část roku a doprovází návrat hojnosti kozího mléka, růst vegetace a přesun stád na horské pastviny. Za barevným obrazem tance stojí propracovaný náboženský obřad. Mléko, kozy, květy, svatyně a horská krajina zde tvoří součást jednoho posvátného světa. Kalašové během několika dnů prosí božstva o zdraví a hojnost, přijímají mezi sebe děti narozené během uplynulého roku a připomínají příběhy předků, které drží jejich malé společenství pohromadě.

Svět starého Hindúkuše

Bumburet je největší a nejsnáze dostupné ze tří kalašských údolí, k nimž patří ještě Rumbur a Birir. Všechna leží v oblasti Chitralu, sevřená vysokými svahy pohoří Hindúkuš. Kalašové mluví vlastním indoárijským jazykem a jejich náboženský život spojuje množství božstev, horské duchovní bytosti, rituální čistotu, oběti, rodové svatyně a pravidelný cyklus sezonních slavností. Joshi tvoří jarní část tohoto kalendáře, letní sklizeň provází slavnost Uchaw a zimní slunovrat rozsáhlý obřad Chawmos, který je zároveň kalašským novým rokem. Právě tato kultura je posledním živým pokračováním předislámského náboženského světa, který kdysi zasahoval velkou část Hindúkuše a přilehlých hor.

Deset dní příprav

Veřejná část Joshi připadá obvykle na polovinu května a trvá několik dnů. Samotné přípravy ale začínají zhruba deset dní předem. Jejich ohlášení náleží starším. Pastevci tráví celé toto období u stád, čistí kozí chlévy, nádoby i prostory spojené s výrobou mléčných produktů a den po dni shromažďují čerstvé mléko pro slavnostní rozdělování. Právě kozy stojí ve středu celého svátku. Dávají Kalašům mléko, sýr, maso i zvířata k obětem a zaujímají výsadní místo v hospodářském i duchovním životě. Horské chlévy a pastviny nesou vysokou rituální hodnotu a spojují každodenní práci pastevců se světem božstev.

Po přípravném období vyrážejí mladí lidé na svahy pro žluté květy rostliny Sophora mollis a čerstvé ořešákové větve. Přinášejí je do vesnic a zdobí jimi domy, vchody, stěny, kozí chlévy i svatyni Jestak han, příbytek bohyně rodiny a manželství. V Bumburetu se děti vydávají ke svatyni už kolem třetí hodiny ranní, sejmou loňské zvadlé květy a nahradí je novými spolu s čerstvými větvemi. Zimní údolí se tím symbolicky otevírá jaru a rostoucí zeleň vstupuje přímo do lidských obydlí a rituálních míst. Jednotlivá údolí si přitom uchovávají vlastní podobu některých obřadů, pořadí úkonů i místní názvy. Společné jádro Joshi tvoří mléko, očista, výzdoba zelenými větvemi, modlitby, oběti, zpěv a tanec.

Mléko jako dar

První výraznou část slavnosti představuje rozdělování a společné pití nashromážděného mléka. Obřad se nazývá chirik pipi. V Bumburetu se ráno scházejí dívky s nádobami a s květy nasbíranými den předtím a spolu s dětmi a ženami se vydávají k posvátnému kozímu chlévu. Odtud se pak mléko, uchovávané už od začátku měsíce, rozdává mezi ženy a členy komunity. Sdílení propojuje jednotlivé domácnosti a mění produkt každodenního pasteveckého života ve slavnostní dar. Mléko zároveň symbolicky očišťuje a spolu s ořešákovými větvemi vyjadřuje přechod mezi zimou a jarem, mezi časem uložených zásob a obdobím nového růstu.

Na sdílení mléka navazuje obřad gulparik. Matky přivádějí děti narozené od minulého Joshi k prostoru u kozích chlévů a vybraný rituálně čistý chlapec, zvaný onjesta suda, je pokropí mlékem. Tím je přijímá do společenského a náboženského života Kalašů. Dítě vstupuje do sítě vztahů, která propojuje rodinu, komunitu, stáda, předky i božstva.

Oběti a písně

Náboženský vrchol Joshi přinášejí oběti božstvu Mahandeo, k němuž se Kalašové obracejí s prosbami o zdraví, hojnost a ochranu společenství. Lidé mu věnují část svého nejcennějšího majetku a obětují kozu. Za to očekávají příznivý rok, dostatek mléka a bezpečí stád. Tím se otevírá nová pastevecká sezona.

Po obřadech zaplní vesnice zpěv a zvuk bubnů. Ženy a dívky vytvářejí kruhy nebo řady, spojují se pažemi a pohybují se ve společném rytmu. Jeden z tanců nese název Cha. Dívky se při něm drží za ramena a otáčejí se v rychlých kruzích. Písně přitom fungují jako živá kronika. Vyprávějí o lásce, válkách i dějinách jednotlivých rodů a připomínají třeba slavného lovce Dramui. V závěru slavnosti zpívají starší píseň Gatch. Účastníci při ní mávají ořešákovými větvemi a prosí o hojnost kozího mléka. Podle kalašských představ se obřadu účastní také duchovní bytosti hor, takže Hindúkuš se stává živým prostorem obývaný lidmi i nadpřirozenými bytostmi.

Oděv jako identita

K nejvýraznějším prvkům Joshi patří ženský oděv. Kalašské ženy nosí dlouhé tmavé šaty, jejichž okraje, rukávy a výstřih pokrývají pestré výšivky, korálky, knoflíky, barevné pruhy, řetízky a mušle kauri. Tmavý základ vytváří silný kontrast s jasnými barvami a mění každý oděv v osobitou kompozici. Hlavu zdobí čelenka shushut s bohatě zdobeným pásem kupas hustě pokrytým korálky a mušlemi. Oděv vyjadřuje příslušnost ke kalašské komunitě a zároveň dává ženám prostor pro vlastní volbu barev, vzorů a ozdob, takže příprava nových šatů patří k důležité součásti období před slavností. Muži dnes většinou oblékají regionální šalvár kamíz, vestu a vlněnou čitrálskou čapku. Během obřadů nesou větve, hrají na bubny a podílejí se na obětech. Výsledný obraz slavnosti spojuje výrazné ženské oděvy, mužské bubnování a společný pohyb celé komunity.

Slavnost lásky ?

Joshi je také časem setkávání. Rodiny navštěvují příbuzné, mladí lidé se scházejí na tancích a písně otevřeně mluví o lásce a vztazích. Odtud pramení pověst Chilam Joshi coby „slavnosti lásky“. Pro Kalaše samotné ale zůstává jádrem svátku náboženská obnova, prosperita stád a soudržnost komunity. Hledání partnerů je jen jednou z jeho mnoha tváří.

Právě Bumburet dnes tento rozpor prožívá nejsilněji. Jako největší a nejdostupnější údolí přitahuje o Joshi největší davy návštěvníků z Pákistánu i ciziny a kolem tanečních prostorů se tísní fotografové, novináři a turistické skupiny. Turismus sice přináší rodinám vítaný příjem, zároveň ale svádí pozornost k barvám, tanci a oděvům, zatímco vlastní smysl obřadu zůstává ve stínu.