Horňácké slavnosti
Jsem nějaký folklór při cestách po světě zažil. A časem zjistil, že za ním nutně není potřeba jezdit tisíce kilometrů. Na Moravě se ještě dají objevit místa, kde život místních nepřetrhal pouto s krajinou a tradicí. Nepoznal jsem však jiné setkání, které tak důkladně reflektuje historii a současně živou současnost lidového autentického folklóru jako jsou Horňácké slavnosti.
Horňácko je nevelký kraj na úpatí Bílých Karpat pod Velkou Javořinou na moravsko-slovenském pomezí. Z pohledu etnografie jej tvoří v součtu deset horňáckých obcí, proslulých bohatou hudební a taneční kulturou. Zůstal krajem zpěváků, tanečníků, kolébkou gajdošů a hudců. Má své typické nářečí a bohatou tradici řemesel a lidového umění, které se odráží v lidovém stavitelství, oděvu a folkloru.
Zdejší festival se koná v červenci a může se pochlubit bohatou tradicí započatou roku 1957. Jeho kořeny však sahají ještě dál. Navázal na letní setkávání horňáckých muzikantů, zpěváků a jejich příznivců, která se konala každoročně na svátek Maří Magdalény na Strážné hůrce. Inspirací pro konání festivalu byla také tradice setkání Čechů a Slováků ve Filipovském údolí nebo pravidelné vystupování Horňáků na festivalu ve Strážnici. Za zrodem slavností stál společný zájem kulturních pracovníků z prostředí místní inteligence i původních nositelů folklorních tradic. Účinkování místním interpretů a vesnických muzik dodávala od prvních ročníků slavností výjimečnost a autentický ráz, který z jiných národopisných oblastí Moravy téměř vymizel. A skutečnost, že v programu nadále vystupují pouze a výlučně Horňáci, odlišuje tuhle akci od jiných folklórních festivalů.
Poprvé jsem přijel na „Horňácké“ do Velké nad Veličkou někdy v osmdesátých létech coby tremp s usárnou na zádech. Tenkrát mě po ukončení oficiálního programu doslova fascinovalo zpívání u zapálených ohňů na kopci nad festivalovým areálem. Od těch dob jsem navštívil slavnosti několikrát a vždy odjížděl nadšen tím, jak se místní dokáží bavit a zároveň předávat radost stovkám či tisícům návštěvníků. Letos tomu nebylo jinak. Slavnosti začínají už ve čtvrtek výstavami a naučným programem, vrcholem však zůstává krojovaný průvod a večerní programy v areálu na Strážné hůrce. Ten většina místních nenazve jinak než Horňácký stadion. Letos jsem přijel až v sobotu, to už centrum městečka lemovaly stánky prodejců tradičního jarmarku, okolní ulice zcela zaplnily auta návštěvníků, na ce za říčkou se kempovalo ve stanech a obytných vozech a všude panovala veselá nálada.
V podvečer se lidé začali trousit do stráně Strážné hůrky. Počet krojovaných všeho věku byl úžasný. Však každá z obcí Horňácka se chystala představit své pečlivě připravené vystoupení. Na úvodní vystoupení dětských souborů navázalo pásmo nazvané Matůšovo putování. Role průvodce se ujal spoluautor dramaturgie Václav Mikeska. A potvrdil, že je opravdu vynikající a originální vypravěč. Jeho ztvárnění Matůša, takového horňáckého „barona Prášila“, provázely salvy smíchu obecenstva a bylo výborným propojením mezi postupným představením muzik, tanečníků a zpěváků všech obcí. A nechyběly výjimečné chvíle, kdy zněl potlesk i během písničky. Pro mě, a myslím pro většinu návštěvníků, bylo vyvrcholením večera vystoupení pětaosmdesátiletého horňáckého primáše Martina Hrbáče. Bezesporu je jednou z nejvýraznějších osobností moravského folklóru posledních desetiletí. Narodil se roku 1939 ve zdejší Hrubé Vrbce a vyrůstal pod vlivem muzikantské rodové tradice. Na housle se naučil hrát jako samouk, ale když se během vystoupení přidal ke kapele, zahrál a zazpíval, tak sklidil opakovaně potlesk dojatého publika. Stačilo krátké vystoupení, obrovský zážitek...
Všem aktérům, kteří se podílejí na této ojedinělé a krásné slavnosti, patří velký dík za jejich nadšení pro zachování autenticity a čistoty horňáckého folklóru. Tradiční pojetí by možná mohlo někomu připadat i jako stále se opakující či nemoderní. Ale je tak krásné a odkazující na naše kořeny, že není žádný důvod něco měnit. Tak zase příště...
Oficiální web slavností ZDE.
