Goroka festival

Do Goroky přejíždíme autem z Mt. Hagenu. Necelých 180 kilometrů nám trvá skoro 5 hodin. Po děravé asfaltové cestě jedeme krokem, pořád zastavujeme díky probíhající stavbě. Rozšiřování silnice, opravy a budování nových mostů. Stavba působí megalomansky. Těžká technika čínských firem kazí dojem z jinak krásné přírody okolních hor. Občasný déšť nestačí smýt všudypřítomný prach. Nevím, jak dlouho stavba trvá a nedokážu odhadnout, kdy bude projekt dokončen. Dáváme si kafe na zavřených kávových plantážích a za soumraku vjíždíme do Goroky.

Třicetitísícové město leží v nadmořské výšce 1600 m n.m. Ulice jsou plné lidí. Všichni mávají a všichni se usmívají. V ulicích vládne pohoda. Spousty lidí mají na sobě trička v barvách papuánské vlajky. Blíží se 49. výročí nezávislosti. Málokde jsem na svých cestách pocítil tolik hrdosti. Ačkoliv je PNG zmítáno politickou nestabilitou a občasnými etnickými nepokoji, v těchto dnech drží všichni spolu. Více jak 800 etnických skupin tvoří nyní jednu rodinu. Nastává velký den oslav a víkend festivalu. Zítra má začít Goroka show. Už několik dnů se do města sjíždí obyvatelé okolních i dalekých vesnic, aby oslavili svůj svátek.

Goroka festival, nebo správně Goroka show je jedním z největších kulturních festivalů na Papui-Nové Guinei. Byl založen v roce 1957 australskými správci jako prostředek setkávání mezi znepřátelenými kmeny v okolí. Akce měla snižovat napětí, posilovat kulturní hrdost a vytvořit vzájemný respekt a toleranci mezi kmeny prostřednictvím tradičních zpěvů a tanců. A to se po mnoha letech podařilo. Dnes se jedná o celospolečenskou akci s obrovským přesahem.

Akce trvá dva až tři dny a koná se vždy o víkendu nejblíže datu 16. září. Právě v tento den v roce 1975 získala Papua-Nová Guinea nezávislost, na kterou jsou všichni právem hrdí. Současná podoba festivalu přerostla v několika tisícovou akci, konající se na rozlehlém prostranství s tribunami v centru města. Díky rostoucí turistické oblibě má festival velký dopad i na ekonomiku širokého okolí. Jsou tu nadstandardní ubytovací kapacity a výběr restaurací.

Vip pass

Ubytováváme s v malém útulném hotýlku a necháváme se odvézt na večeři. Projíždíme přeplněným městem. V ulicích jsou tisíce lidí, všude vlají státní a provinční vlajky. Papuánci nás vítají širokými úsměvy s temně rudými zuby. Betelové sousto je oblíbenou kratochvílí. Atmosféra je skvělá, lidé jsou přátelští, Na některých je poznat, že slaví už několik dnů. Nemůžeme se dočkat. Ještě večer dostáváme VIP pass. Cítíme se jako celebrity. Ale celebritami jsou tu jiní. Jsou to Papuánci, kteří tvoří a prožívají začínající festival. Naše visačka nám dá možnost být přímo v centru dění. Budeme mít možnost být mezi místními a stát se alespoň na chvilku součástí papuánské kultury. Těšíme se. Podle pořadových čísel na visačkách odhadujeme, že v příštích dnech může být na akci kolem 400 turistů z celého světa.

Akce začíná

V sobotu ráno vyrážíme už na osmou do centra dění. Kupujeme vodu a vjíždíme do areálu. Zatím tu moc lidí není. Součástí parkoviště je i velké tržiště. Na stěnách jsou rozvěšeny obrazy místních umělců a asi 50 prodejců nabízí tradiční výrobky včetně náhrdelníků, bilumů, bubnů, košíků, hliněných nádob a dalšího zboží. Od hlavního dění nás dělí tribuna. Vcházíme postranním vchodem na hlavní dějiště. Slunce začíná pekelně pálit a do areálu vstupují první skupinky tanečníků. Zvuky bubnů, pestré barvy a dunivé tance. Festival začíná….

Sing-sing

Termín sing-sing pochází z místního jazyka pidžin. Jedná se o tradiční představení zahrnující kostýmy, hromadné zpěvy, rytmy a tance. Každá skupina má své jedinečné pojetí, které vychází z dávné historie. Většinou se pohybují synchronně, jako jeden celek. Každá kompozice má hluboký kulturní význam a svůj vlastní příběh. Vypráví o předcích, původních kultech, válečných výpravách, přírodních silách, ale i o normálním životě. Nejsou jen součástí velkých festivalů, ale stále přetrvávají i ve vesnicích jako součást rituálů, iniciací nebo uctívání předků či oslav sklizně.

Zdobení

Každý kmen a každý klan má své osobité pojetí. Oči žasnou nad uměleckým zpracováním jednotlivých kostýmů. Téměř vše je z přírodních materiálů. Traviny, listy, kůže, mušle, peří a další ozdoby tvoří dokonalý celek. V některých kostýmech se objevují i moderní materiály, přeci jenom se více lesknou a barvy více září. Taková je doba. V minulosti se všichni zdobili tím, co našli kolem sebe. Dnes je tomu stejně. Nic není špatně. Absolutní dokonalost doplňuje malování na tělo. Výrazné barvy na obličeji a hrudi mají i symbolickou hodnotu. Často mají ochranný a duchovní původ.

Uprostřed davu

Areál se rychle plní. Poznávám kmen Huli a Asaro. V ostatních už mám zmatek. Všude kolem nás se tančí, bubnuje a zpívá. Atmosféra je strhující. Pozorujeme, jak se někteří dostávají do tranzu. Svět je jenom jejich. Staří i mladí se nechávají unášet divokými rytmy. Nedá se přestat. Teprve když popadají dech, skupina zvolní. Ale jen na chvilku. Spalující žár slunka jakoby necítili. Sto, možná sto padesát uskupení na jednom místě. Je to nepopsatelné. Mezi tančícími masami se snaží neobratně proplouvat turisté. Skoro je nevnímám, jen když mi vlezou do záběru. Mám touhu fotit naprosto vše. Ale nakonec zvolním a nechávám se unést atmosférou. Tanečníků stále přibývá a mám pocit, že se jich už do areálu více nevejde..

Po dvanácté hodině se otevře brána a mezi tančící dav je vpuštěna veřejnost. Plocha se kompletně zaplní. Je strhující sledovat, jak se místní dokážou bavit. Všichni zpívají, tančí a tleskají. Hlasatel z tribuny hecuje dav silnými slovy o nezávislosti, hrdosti a pospolitosti. Vítá turisty a nezapomene zmínit sponzory. Společenská akce tak má všechny náležitosti. Nyní už se vytrácí celkový koncept. Lidé se baví a užívají si svobody.

Ve tři odpoledne končí oficiální program a dav se postupně přesouvá do třetího sektoru. Obrovská plocha už je plná. Není jediného místečka. Na pódiu hraje kapela. Opět vlajky a opět dobrá nálada. Bude se slavit do ranních hodin. Tedy aspoň někdo. Ostatní budou odpočívat, protože druhý den se pokračuje. Neděle je snad ještě divočejší, oslavy vrcholí….

Pocity

A jaký je festival v roce 2024? Přesně takový, jaký má být. Je barevný, je různorodý, je divoký. Co na tom, že je akce moderována, co na tom, že akci podporují sponzoři a prodávají se tu hotdogy a zmrzlina.  Ano, občas někdo z tančících vytáhne mobilní telefon a udělá si s ostatními selfíčko. Vždyť jsme v 21. století. Je muž kmene Huli s mobilem v ruce méně, než jeho předek před sto lety? Není. Každý vyrůstal v jiné době a s jinými vlivy. A právě současník s mobilem v ruce si zaslouží obrovský respekt. Po tom, co se koloniální správa snažila podrobit jejich předky, po tom, co misionáři intenzivně obrací všechny v tu „pravou“ víru a v době, kdy vláda pro budoucnost místních kmenů dělá pramálo, tak právě tento Huli má stále hluboko v srdci hrdost ke svému původu a ke svým tradicím. A co je nejdůležitější? Jsou mezi nimi i děti, další generace. Právě oni jsou budoucnost. Papuo držím Ti palce !!!!