Ne-lidé kmene Uros
V zátočině jezera Titicaca u města Puno, tam, kde jsou vysokohorské větry nejmírnější a rákos totora nejhojnější, žijí lidé kmene Uros. Tedy s tím označením “lidé” je to trochu složitější. Sami se za lidi totiž vůbec nepovažují, nebo nepovažovali. Říkají, že jejich krev je černá, nikoli rudá, to aby vydrželi zimu na jezeře. Říkají, že na Zemi byli již ve tmách dávnověku, dříve, než bůh Virakoča stvořil Slunce a Měsíc, byli zde dříve, než všichni lidé a vůbec se jim nepodobali. Měli dlouhé ruce a nohy, jejich obličej byl hranatý a měl podobu kondora nebo pumy, zkrátka podobali se bohům z kamenných stél v nedalekém Tíwanaku, zkrátka zajímavost pro všechny, kdo věři v mimozemský původ zdejších civilizací.
A vlastně to není ani kmen Uros. Sami si říkali Kit-suň, tedy ještě v době, kdy mluvili svým jazykem puki/pukina ( oficiálně nazývaný Iru-Itu nebo Uchumataqu, neplést s jazykem puquina) tedy v 70. letech 20. století, a kdy se od okolního světa izolovali. Dnes již hovoří jazykem aymara, po španělštině a kečuánštině nejrozšířenějším jazykem v Peru. Třebas proto, že muži už nemají zakázáno chodit na břeh, aby se nemísili s nepukijsky hovořícími lidmi, nebo proto, že děti kromě základního vzdělání na ostrovech, které končí ve 12 letech věku, absolvují další vzdělávání na pevnině. V roce 2010 údajně ještě existoval jeden rodilý mluvčí tohoto jazyka, v roce 2012 už prý nenalezli mluvčího žádného
Kvádry kořenů totory zvané “khili” se spojí dohromady a vytvoří základ plovoucích ostrovů.
Jazyk puki je tedy dnes mrtvý, z tradic “nelidí Kit-suň” se do dnešních dnů zachovalo v podstatě jen pár základních věcí. V prvé řadě je stále tradiční stavba plovoucích ostrovů, na které se uchýlili prý ze strachu před výboji Inků. V období dešťů, někdy mezi prosincem a únorem, se hladina jezera mírně zvedá a rostliny totory (šáchor, nikoli rákos) jsou nuceny uvolnit kořeny ze dna jezera a plout na povrchu, aby přežily. V tu chvíli se Urové vypravují na otevřené jezero, aby takto uvolněné kořeny nařezali a dotáhli do své zátoky. Takto nařezané kvádry “khili” pak pospojují pomocí kůlů a provazů a ukotví deseti provazovými kotvami ke dnu jezera. Na takto vytvořený základ se pak křižmo pokládájí vrstvy totory a udusají se. Než se postaví jak jinak než totorový dům, musí se ještě z totory vytvořit menší vyvýšenina, aby se ani při větším vlnobití voda nedostala až do domu. Jelikož je suchá totora velmi hořlavá, hliněnou kuchyni si staví na větší kámen.
Keramická kuchyně se postaví na kámen, na ni pár hliněných hrnců a může se vařit.
S postavenou kuchyní se dostáváme k další tradici, a tou je jídlo. Urové stále jedí místní ptáky a jejich vejce a také ryby, malé izpi, větší carachi a dnes především pstruha, který sem byl vysazen v roce 1940 z Kanady. Aby vše uchovali, ptáky i ryby suší a říkají tomu cherky (z anglického jerky, jiný název prý neexistuje). Jedí prý i spodní bílou část totory zvanou “chullo”, která je bohatá na jód a zabraňuje vzniku strumy, používá se prý také na zmírnění kocoviny. Z květů totory se prý dá vařit čaj.
Cherky (čerky) - sušené ryby a rybičky nebo ptáci.
Ani jedno však není základním pilířem jejich jídelníčku, od lidí z pevniny si kupují brambory nebo kukuřici. A peníze na to berou hlavně od turistů - prý mají nějaký podíl ze vstupného, které se na ostrovy vybírá, nebo z prodeje suvenýrů, které se návštěvníkům snaží prodat, nebo z projížděk na tradičních rákosových člunech, které už dávno nepohání lidská síla, ale malé motorky Honda.
Turismus totiž přináší daleko lehčí výdělek, než je lov ryb a ptáků ve studených vodách. A vlastně jen kvůli němu zůstává na ostrovech nepravidelně žít asi 60 procent obyvatel, kteří se tam dnes dají potkat. Zbytek již trvale žije na pevnině a na ostrovy jen dojíždí, jako do skanzenu. V tomto případě však díky za turismus, jinak by už jakákoli identita kmene Uros - Kit-suň dávno zmizela, jako zmizel jejich jazyk.
Když loď s turisty přijíždí mezi plovoucí ostrovy, je z dáli vítána pozdravem:”Kamisaraiky”, což znamená něco mezi “Jak se máš” a “Dobrý den.” V odpověď se má zahlaholit: “Waliki”, něco jako “Mám se dobře.” a “Den je dobrý.” Obojí je ovšem už v aymarštině, nikoli v původním jazyce puki, ten už místní vlastně ani neznají, dokonce ani úryvky z něj. Turisty přivítá vždy “prezident” nebo “prezidentka” ostrova a v tradičním veselém oděvu vysvětlí vše, na co se kdo zeptá.
Třeba že největším svátkem ostrovanů je 5.srpen, kdy jako národ slaví své narozeniny. To se sejdou všichni pospolu a zpívají tradiční písně. Že jejich hlavní bohyní není Pachamama, neboli matka Země, jako u všech obyvatel altiplana, nýbrž Kochamama, vládkyně jezera. Její uctívání však nikterak nebrání oslavám svátku dalšího jejich nejoblíbenějšího svatého, a to svatého Jakuba 25. července. Tento křesťansko - pohanský synkretismus je ovšem typický pro celou Latinskou Ameriku, berou si zkrátka z původního náboženství to nejlepší a přidávají křesťanské tradice.
Tato žena je dle barvy bambulek na konci copánku již očividně provdána.
Co se týče tradičního oděvu žen, kromě barevných sukní, vyšívaných vestiček a výrazného klobouku zaujme u žen i ozdoba vlasů v podobě vlněných bambulek. Pokud jsou tyto bambulky světlé a v zářivějších barvách, jde o dívku neprovdanou, pokud jsou barvy tmavší, většinou v hnědých odstínech, je jejich nositelka již provdána.
Ovšem i výdobytky civilizace si sem našly cestu. Solární panýlky pomáhají nabíjet mobily, některé střechy jsou pokryté vlnitým plechem, na záchod se často chodí do plovoucích chemických kadibudek.
