Rituály a ceremonie
Jedno z nejkrásnějších míst hamarského teritoria je okolí řeky Keske. Poblíž se nachází hora Buske, posvátné místo Hamarů. Mytologie vypráví, že právě tady zapálil kulturní hrdina Bankimoro oheň a lidem, kteří se kolem něj shromáždili, daroval půdu, sjednotil jejich řeč a zvyky, a stvořil tak kmen Hamarů. Dále vymezil hranice země a podle posvátného zvířete, jež celé území obešlo, ji pojmenoval wakealpenon – země žlutého býka. Tradice, které zavedl, se berou jako závazné a jsou rozpoznatelné v obřadech, ceremoniích a rituálních pravidlech komunity. Dodržování tradičních zvyklostí hlídají zersis, stařešinové kmene, a některé z nich jsou pro Evropana jen stěží pochopitelné.
Mingi
Nejsmíšenější pocity u Evropanů vyvolává obyčej zvaný mingi. Tento pojem označuje situaci, v níž jedinec, nejčastěji dítě, získává status „nedokonalého, nečistého“ a musí být násilně vyřazen z komunity. Důvody k získání statutu mingi jsou různé: např. když se dítě narodí mimo manželský svazek, zejména však pokud mu první zuby vyrostou z horní čelisti nebo pokud přijde o mléčné horní zuby dříve než o ty dolní, a to i kdyby mělo pouze náhodně upadnout a vyrazit si je. Takový „nešťastník“ je pohozen v džungli či utopen v řece. Podle hamarských tradic jsou některá stvoření posvátná a jiná nositeli zla. A o tom, do které skupiny patří, rozhoduje právě pořadí, v jakém se jim klubou zuby. Zatímco krávy a ovce se řadí do první kategorie (zuby se u nich objevují nejdříve v dolní čelisti), osli, koně a hyeny patří do kategorie druhé (zuby jim raší nejdříve z čelisti horní). Lidské bytosti jsou obecně vnímány jako posvátné. Odlišnost však znamená zlo.
Evangadi
Jestli by koncept mingi někdo bral jako argument proč nechtít být Hamarem, v případě slavnosti evangadi by si to leckdo s hamarskými muži klidně rád vyměnil. Tzv. noční tance jsou oslavou mládí a lidské přirozenosti. A také jednoduchosti a přímočarosti krásy života. Pokud by se měly popsat pouze jedním slovem, bylo by to souznění. Harmonie mezi muži a ženami. Mezi člověkem a přírodou. Mezi zemí a vesmírem. Bez uměle vyrobených hudebních nástrojů, jen za doprovodu zpěvu, tleskání a rytmu nohou. Zpočátku lehce nesmělé, postupně čím dál více strhující a živočišné. Nejdříve muži a ženy tančí každý zvlášť, každý jiné kroky. Poté se těla střetnou, stehna se otřou o stehna, genitálie o genitálie. Svět kolem se zrychlí a zároveň ustrne a páry pro tuto noc se vytratí do buše.
Bullah
Asi nejznámější ceremonií Hamarů je bullah: iniciační rituál, kterým musí projít každý chlapec, pokud se chce stát mužem a rovnocenným členem hamarské komunity s právem oženit se. Nejznámější součástí rituálu jsou skoky přes kastrované býky. Samotnému vrcholu iniciace však předchází celá řada rituálních kroků, z nichž mnohé jsou již v přímé návaznosti na případný svatební obřad. Několik dní předem je kandidátovi rozpleten účes, až jeho vlasy připomínají styl afro. Pak je oděn do jednoduchého kusu kůže. Dostane hůl boko, vyřezanou do falického tvaru, a začíná obcházet své příbuzné žijící v okolních vesnicích. Podle toho, kolik dní zbývá do svatby, dostanou od něj určitý počet kousků kůry, tzv. ankutsa. Přípravné fáze jsou pochopitelně mnohem složitější a celá řada předstupňů nezasvěcenému účastníkovi unikne. Každý den se odehrává něco relevantního. Pozvání alespoň na finále celé slavnosti lze někdy získat na trhu v Dimece.
Obřad se skládá ze dvou nestejně dlouhých částí. V té první hrají hlavní úlohu muži, jejichž iniciace proběhla naposledy (označují se jako maz) – ti musí zároveň pocházet z jiné vesnice (proto také označení tsengaza = outsider) – a dívky a ženy, které jsou s „kandidátem dospělosti“ v příbuzenském vztahu. Obě skupinky si na otevřené prostranství v buši přináší svazky dlouhých prutů baraza. Muži se usazují pod košatou akácií, na místo zvané se-lent, a popíjejí domácí kvašený nápoj borde. Ženy začínají tančit a za pravidelných zvuků malé plechové trubky zpívají. Tanec nabírá na živelnosti a ženy jím muže provokují a vybízejí, aby je bičovali přinesenými pruty. Dávají tím najevo podporu svému příbuznému. Bičování se odehrává v několika fázích a na několika místech a ženám po něm zůstávají na zádech krvavé šrámy a do konce života pak vystouplé jizvy. Každý prut je použit pouze jednou.
Druhá, kratší část rituálu, se týká již samotného aktéra iniciace, ukuliho. Jeho hlavním úkolem je přeběhnout čtyřikrát – bez upadnutí – přes hřbety patnácti až třiceti vedle sebe seřazených býků. Svého úkolu se musí zhostit úplně nahý; nahota symbolizuje dětství, které nechává za sebou. Pokud by neuspěl, zneuctil by sebe i své příbuzné a ty by následně společně s ním ostatní zbičovali. Bullah se odehrává na místě zvaném atse a dohlíží na něj endenase – jakýsi koordinátor průběhu akce. Když dá endenase signál, musí se ukuli vymrštit na záda prvního býka (gar). Obvykle chvíli chytá balanc a pak co nejrychleji přeskakuje na druhou stranu. Někdy je přes veškerou snahu obtížné udržet býky v klidu a pohromadě, což z úspěšného pokusu dělá ještě úctyhodnější výkon.
Autorka fotografií: Radka Švejnohová
