20 let na cestách
Za mizejícími jazyky a kulturami. Následující článek nevznikl jako původní text, nýbrž jako literární montáž. Jde o výňatky z mých cestopisů, seřazené tak, aby vytvářely jeden celek. Snad vás budou motivovat k tomu, abyste si přečetli i zdrojové knihy. Detailněji v nich osvětluji osobní zájem o ohrožené jazyky a menšinové kultury a líčím své průzkumné výpravy všemi trvale obydlenými světadíly.
Mizející hlasy
Výpravy za ohroženými jazyky (Praha: Togga, 2020) „Brzy to bude už dvacet let, co jsem se začal zajímat o ohrožené jazyky. Jezdím za nimi do všelikých koutů naší planety a stejně jako každý, kdo se oddal nějakému tématu, i já si neskromně myslím, že to, čemu se věnuji, je důležité. Navíc s přibývajícími léty se můj zájem proměňuje v posedlost a psaní o něm považuji za jeden ze svých úkolů na téhle zemi. Věřím, že zvláštním řízením osudu jsem byl dopředu odsouzen či naprogramován propadnout lingvistice. Že všechny moje předchozí kroky, životní přešlapy, zážitky, náhodná i cílená setkání, četba v dětství a dospívání, studium, rozumná i nerozumná rozhodnutí a přátelství mě přivedly právě k nim. K jazykům, a zejména těm, které jsou tady tisíce roků, ale naše děti je už neuslyší, a také k lidem, kteří jimi hovoří, ale zanedlouho nebudou.
Cestovat za jazyky, jedno jestli živými, mrtvými, či umírajícími, je nejenom cesta prostorem, ale především časem. Lidská řeč je živoucí historií. Ovšem ne ve smyslu historických památek, všech těch starobylých hradů, koloseí, akropolí, mauzoleí, chrámů a katedrál, egyptských, mexických i čínských pyramid, sfing, terakotových armád, mohylových pohřebišť, menhirových polí a jiných divů světa… Ty jsou samy o sobě mrtvé. Teprve když s nimi zároveň promluví hlasy těch, kteří se v nich narodili, žili, milovali, nenáviděli a umírali, kteří jsou v nich či pod nimi pohřbeni, rozpadlí v prach či mumifikováni, teprve pak ožívají. Jak říká jeden filozof, to skutečně autentické je jazyk, ten jediný dokáže spojit minulé se současným, tradici s modernitou. Jazyk je nejvěrohodnějším obtiskem světa, který máme. Pouze díky tomu, že dokáže po dlouhé věky přežívat v hlavách svých mluvčích, existuje šance, že v tomto podivném vesmíru lidstvo neztratí směr. Jazyk je útěšný, jeho slova dávají naději. Smrt každého jazyka je nenahraditelná ztráta.“
(Mizející hlasy, str. 13-14)
Slovem svět
Příběhy mizejících jazyků (Praha: Dauphin, 2016) „Rychlost, s jakou v současnosti dochází k úbytku jazyků, nemá v historii obdoby a panují oprávněné obavy, že z 6000-7000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě hovoří, do konce století menší polovina zanikne. Je to neuvěřitelné, ale jinými slovy to v podstatě znamená, že 3000 jazyků zmizí v horizontu 1200 měsíců, tedy že každé dva týdny přicházíme o jeden jazyk, o jeden jedinečný jazykový kód, který je nositelem a aktivním zprostředkovatelem historických a sociokulturních informací, znalostí, zvyklostí, tradic a postojů, jež jsme si zvykli označovat jako dědictví lidstva a jejichž význam jsme mnohdy neměli možnost zcela docenit. A protože značnou částí ohrožených jazyků promlouvají mluvčí tzv. předliterárních společenství, je pravděpodobné, že toto bohatství již nebudeme moci plně restaurovat, že půjde o ztrátu nezvratnou.
Podle posledních údajů – a ty mívají, řekněme si to otevřeně, buď nemalé zpoždění, nebo nežádoucí variabilitu, často obojí – existuje v tuto chvíli někde na světě padesát jazyků pouze s jedním aktivním mluvčím: sedm na území Spojených států amerických, tři v Latinské Americe, tři v Africe, šest v Asii, dvacet osm v Austrálii a tři v oblasti Oceánie. 500 jazyků má méně než 100 mluvčích, 1500 jazyky hovoří méně než 1000 mluvčích, kolem 3000 jazyků má do 10 000 mluvčích a 5000 jazyků ne více než 100 000 aktivních mluvčích. Jinými čísly se dá konstatovat, že cca 96 % všech jazyků promlouvá ústy pouhých 3 % světové populace. Není proto divu, že řada jazyků čelí významnému nebezpečí ztráty své existence jakožto živého jazyka s dostatečně bohatou základnou rodilých mluvčích, kteří by zaručili jeho používání v dalších generacích.
Nerovný poměr počtu mluvčích jednotlivých jazyků, kdy polovina obyvatel planety používá některý z deseti nejrozšířenějších jazyků, není jediným, a dokonce ani tím hlavním důvodem, který vede k ústupu jazyků, nebo přímo k jazykové smrti; bylo prokázáno, že ještě nedávno mnohé jazyky dokázaly prosperovat, i když počet jejich uživatelů nepřesáhl několik stovek. Určující faktory je proto třeba hledat někde jinde. V minulosti mezi ně patřily různé přírodní katastrofy. Dále procesy kolonizace, migrace, případně invaze, které nesčetněkrát vyústily v násilnou kulturní a jazykovou asimilaci, někdy dokonce hraničící s genocidou. Dnes už jsme schopni leckteré „vrtochy“ přírody předvídat a s tresty za používání domorodého jazyka se už taktéž běžně nesetkáme. V současnosti tak rozhodují o stabilitě jazyků globální společenské změny a sílící vliv masmédií.“
(Slovem svět, str. 14-16) - Další ukázka z této knihy je na webcestovatelu.cz
Pátá rovnoběžka
Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky (Praha: Brána, 2011) „Globalizace nejvíce dopadá na tzv. přírodní národy, na jejich jazyky a kultury. Určujícím okamžikem, který rozhodl o mém vztahu k přírodním národům, bylo seznámení se s publikací Josefa Wolfa nazvanou Poslední svědkové pravěku. Dodnes si to přesně pamatuji. Studoval jsem v prvním ročníku gymnázia a dětský zájem o indiány mě stále ne a ne opustit. V opavské knihovně jsem jednoho podzimního odpoledne narazil na knihu, z jejíž obálky ke mně vzhlédl australský domorodec. Když jsem se zaujetím prolistoval několik stránek, nebyl to ani tak samotný obsah knihy, doplněný o bohatý výtvarný a fotografický materiál, co připoutalo mou pozornost, nýbrž mapa světa, do níž Wolf zaznačil místa, kde podle posledních výzkumů stále ještě žijí lidé na úrovni mladší doby kamenné.
Těch několik skvrn zasazených do prostoru amerického, afrického, asijského a australského kontinentu mě doslova fascinovalo. Skutečnost, že někde, a vlastně ani ne tak daleko, žijí lidé, kteří se stále ještě živí sběrem plodů a lovem divokých zvířat, a to za pomocí dřevěných, kostěných a kamenných zbraní a nástrojů, mi jako chlapci přišla strašně lákavá. Obdivoval jsem jejich odvahu a důvtip, s jakým dokázali úspěšně čelit drsným podmínkám ledových plání, pouští a pralesů. Podléhal jsem idealizované představě „vznešeného divocha“, pro něhož je hrdost, čest a spravedlnost na prvním místě. Opájel jsem se možností, že se s nimi jednoho dne setkám, spojím svůj život s jejich a stejně jako oni se vydám neznatelnou stezkou v džungli na válečnou výpravu.
Abych byl na podobný přerod připraven, snažil jsem se o životě „posledních svědků pravěku“ dozvědět co nejvíce. Začal jsem studovat jejich kulturu, prastaré zvyky a obyčeje, společenskou organizaci, systémy příbuzenství, mýty, materiální i duchovní hodnoty. Posléze se k mému „badatelskému“ úsilí připojil také zájem o domorodé jazyky a variantní způsoby komunikace. Čím více jsem ale primitivní kultury poznával, tím intenzivněji jsem dospíval k jednoznačnému přesvědčení: konverze Čecha v pomalovaného bojovníka není možná. A platí to pro všechny, co se narodili do náruče novodobé společnosti. Pocházíme z jiných světů. Ať je budeme znát sebelépe, nikdy se nám nepodaří přeskočit těch přibližně 10 000 let, jež nás od sebe dělí. Nikdy nebudeme schopni plně pochopit odlišnou životní zkušenost, jakkoli bychom si to přáli.
Smíření se s tímto zjištěním bylo překvapivě snadné. Ruku v ruce s hlubším poznáním totiž došlo také k napravení pokřiveného obrazu, co jsem si o domorodcích stvořil a chtěl mu věřit. Obdiv zůstal, idealizace však vzala za své. Pochopil jsem, že temnější stránky lidství jsou u původních společenství zastoupeny v přibližně stejné míře jako u člověka moderního a civilizací ušpiněného, že přes veškeré rozdíly jsme si, alespoň v našich neřestech, podobní. Toto vystřízlivění ovšem neznamená, že jsem přestal toužit po setkání. Má posedlost dostat se k přírodním národům a lépe je poznat přetrvala. Jen obtížně se mi hledá rozumové vysvětlení, aniž bych u toho zabředával do omšelých frází. Mohu tak pouze říci, že nějaká životní proměna se asi přeci jen odehrála.“
(Pátá rovnoběžka, str. 9-10)
Po stopách jazyků
Lingvistická dobrodružství (Praha: Togga, 2021) „Zanedlouho uplyne druhá dekáda, co se snažím dávat svým zahraničním výpravám průzkumný rozměr. Jak bylo naznačeno, zkoumám především jazykovou a kulturní vitalitu menšinových populací žijících v obtížně přístupných částech světa. Zajímá mě, do jaké míry byla jejich kultura ovlivněna moderní společností a jak se to odráží v používání jejich tradičního jazyka. Věřím, že můj terénní výzkum přináší zajímavá a potřebná zjištění, zejména co se týká mapování tzv. jazykově kritických bodů.
Jazykově kritické body jsou oblasti světa charakteristické pestrostí jazyků, které se ovšem nacházejí ve stadiu ohrožení, neboť jejich uživatelé z nejrůznějších důvodů přecházejí na jazyk majority. Protože navíc tyto jazyky dosud neprošly kvalitní dokumentací a víme o nich jen velmi málo, může se stát, že pokud nezakročíme, přijdeme o ně navždy. Postupem času bylo objeveno a do map zaneseno přibližně dvacet takovýchto oblastí, především v Asii a Americe. Hlavním cílem těchto průzkumů je ukázat, kde je situace nejvážnější, a kam by tedy lingvisté a antropologové měli upřít svou pozornost. Boj o zachování jazyků a kultur totiž není ničím menším než bojem o zachování humanity.“
(Po stopách jazyků, str. 145-146) - Další ukázka z této knihy je na Respekt.cz
Forografie: David Švejnoha
