Rituál začíná
Slavnostní rituál začíná. Dva válečně zmalovaní muži přináší prase střelci, který před mužskou chýší pilamo čeká s lukem. Střelba luku je rituálně zabíjí, šíp si našel cestu do prasečích plic. Střelec zašťourá trčícím šípem ve slábnoucím praseti, zpěněná krev prýští z rány. Mladý krasavec s náhrdelníkem ozdobných mušlí baler si ještě na prase stoupne, aby krev víc proudila. Vyhaslého tvora položí hlavou směrem k pilamo a zkříží mu pracky jako znamení duchům. Tak velí letité tradice a zvyky. Dotěrný pes olizuje krev na zvadlém praseti, kterému uřežou uši a ocas. Uši jsou nečisté, nesmí zůstat ve vesnici, ocas na banánovém listě odloží pro náčelníka. Pozornost všech se soustředí na bojovníka, který má vztyčené kančí tesáky z nosní přepážky. Septum se proděraví ostnem a prostrkávají se jím stále silnější klacíky, až je otvor dost velký i pro kančí zub. Vlasy má pomazané prasečím sádlem, z černočervené čelenky vystupují zdobná pera, na temeni je načepýřená péřová ozdoba. Tělo se leskne tukem obarveným sazemi, na krku visí walimo z kůry a ulit zavinutců, které chrání před zlými duchy. Protože mušličky slouží jako platidlo, je náhrdelník zároveň i „portmonkou“. Svaly paží zvýrazňuje teken, náramek ze psí srsti a kapradí. Na přirození je nasazená tykev a na jejím konci ocas kuskusa. Bosé nohy stoupají na dřevěný špalík, ruce tahají šlahoun ratanu, který rychle klouže po suchém dřívku se zářezem. Po krátkém usilovném tření se od klacku začíná kouřit, hrst suché trávy zachycuje jiskry. Kouzelný dech čaruje první nesmělé plamínky, jsme svědky zrození ohně. Cesta k jeho vzniku je stará tisíce let, my jsme ji stihli zapomenout. Oheň se rodí bez civilizačních nezbytností, sirky nejsou třeba, živel je seslaný z nebes. Hladové plameny olizují prase a opalují štětiny. Ke slovu přichází bambusový nůž, který nařezává kůži černého prasete. Začíná se po obou stranách tlamy, řez pokračuje kolem břicha a mezi nohama až k řitnímu otvoru. Kamenná sekera prase šikovně porcuje.
Prase Uam
Prase uam je nejdůležitější majetek, který poměřuje cenu ženy. Za dobrou nevěstu je i pět prasat, u slabé je to obráceně. Pro prasata se vedou války jako kdysi v Tróji o krásnou Helenu. Každá část prasete se dá sníst, krví se potírají kouzelné znaky, ocas a kly jsou ke zdobení, šourek a penis kanců zahání zlé duchy. Pokud vepři nezačnou hrát na bambusové flétny bigon, těžko je mohou Daniové víc využít.
„Co kdybych ti prase ukradl?“ ptám se jednoho z domorodců, protože vím, jak je zde pašík důležitý. „Asi bych tě zabil! Ale dneska už bych tě nesnědl!“ Posuv času nejde zapomenout...
Kouzelná bpakate
Sítě žen se prohýbají váhou zeleně přenášené na prostranství silimo. Pole vydala nejlepší batáty s révou a listy hela. Ženy vyhloubily bpakate, rituální jámu na vaření. Tráva se rozhodí po dně tak, aby přesahovala okraj. Muži nosí kameny a připravují hranici, kterou slavnostně zapaluje náčelník. Plameny sálají tak, že kameny pukají a vystřelují do vzduchu. Dřevěnými dvoumetrovými vidlicemi se žhavé kameny přenášejí z ohniště do jámy, kde prokládají révu, listí a sladké brambory. Vše se překrývá vrstvou trávy, která zachycuje páru, potraviny dole pěkně podusí. Po chvíli se tráva rozevírá a tykve rozstřikují na jídlo vodu. Muži kladou do jámy maso a svazky kapradin s vnitřnostmi prasete. Jámu definitivně zakrývají trávou, ratanové smyčky jistí kouřící stoh, kameny na povrchu tvoří ochrannou poklici. Kouzelná jáma konečně vydá poklady! Náčelník spokojeně poklepává nehtem palce na svoji tykev a vykřikuje nadšené wa wa wa, ale podobně se zde vyjadřuje i úlek. Co připravil obří „papiňák?“ Klacky horlivě rozhrabují kouřící lupení, ven vyplouvají kořínky a batáty, nejdůležitější místní plodina. Podle legendy vznikly tak, že dvě ženy během hádky spatřily muže, jak se vyprazdňuje do potoka. Když odešel, prohlédly si exkrementy. Zjistily, že to jsou batáty a začaly je pěstovat, jejich hádky i nouze skončily. Mýty hovoří o tom, jak rostliny dělalo úrodnými buď mužské semeno nebo menstruační krev. Hrdina Soido souložil se ženou, ale jeho penis byl tak dlouhý, že ji prorazil a semeno vystříklo přes celý ostrov. Tam, kde dopadlo, vyrostly nové neznámé plodiny. Muž z Kiwai udělal do země díru a kopuloval. Přitom oplodnil duchovní ženu podsvětí, která porodila první jam. Sladké brambory ipomea jsou plodinou nového světa. Genetici určili, že rostlina je tu od pátého století, ale jak se sem dostala, je záhadou. Batáty snesou i vyšší nadmořskou výšku, domorodci tak mohli utéct z dosahu malarických komárů nížin a využít horský Baliem. Daniové rozlišují na sedmdesát druhů batátů. Některé jsou jen pro těhotné ženy nebo starce. Duchům předků patří první batáty z každého políčka.
Mumie
Černá vyuzená smrt křičí v Jiwice, temný svědek minulosti vypadá tajemně. Mabel Mimintok byl velký náčelník, proto se mu dostalo cti mumifikace. Vysušený obličej má hrůzostrašný výraz výkřiku, jakoby v okamžiku smrti volal „Ne, nezabíjej mne!“ Jaký byl poslední moment, co všechno se v něm odehrálo? Smrtící úder kamennou sekerou? Nebo je tak vyplašený ze změny, kterou přinášíme? Vykřičeně tichá ústa to neprozradí. Odpovědi domorodců na stáří mumie se různí, cifry ujíždějí do tří set. Je těžké ptát se na věk dědečka lidí, kteří sami neví, kdy se narodili a kolik je jim let.V Akimě je vyuzený velký bojovník Werapak Elosarek. Jeho vysušená kůže je jak pergamen s informacemi minulosti, jen v něm dokázat číst! Hrdina má svázané nohy a hlavu smutně svěšenou mezi rameny, i my jej můžeme nestoudně osahávat. Jaká potupa v zemi, kde každý dotek má mít svůj důvod. Hrdý válečník byl zvyklý na jiné zacházení! Možná proto je v jeho výrazu tichá odevzdanost, chtěl toho tolik říci... Nemůže se bránit provazům a záplatám, které svazují jeho tělo. Čelenka a náhrdelník mikak mají raněné mumii dodávat důstojnost, ale jistý si už není ani jménem. Další vyuzené kamarády má v Musatafak, Pummo a dalších osadách… Arabské mumiyah – smůla vyjadřuje nabalzamované tělo, připravené pro posmrtné uchování. Zde na to jdou jinak než v zemi hieroglyfů. Proces nakuřování začíná pět dní po smrti. Tělo zemřelého svážou do kozelce a připevní nad oheň. Plameny udržují celý týden, pak nakuřují každý třetí den. Na pokožce bobtnajícího těla naskakují žárem puchýře, které propichují ratanovými trny a uvolňují tělesné tekutiny. Ženy otírají tělo travkami a měkkou kůrou tak, aby nic z tělesných pozůstatků neupadlo, protože by pak duši mrtvého pohltila země. Po týdnech nakuřování tělo seschne na zlomek váhy.
Smutek a sekání prstů
V korytě říčky se žena od pasu nahoru potírá souvislým příkrovem jílu. Na mělčině nabírá jílový maz a postupně mizí pod nánosem bahna. Teprve když je dostatečně špinavá, nasazuje si na hlavu síť noken. Ženy takhle měsíc po pohřbu demonstrují žal. Oblékají se do smutku! Příčinou je smrt blízkého. Krutý je pohled na zohavené prsty. Ženy blízké mrtvému od věku dvanácti let si nechají amputovat prst až ke druhému článku. Drsný rituál odsekávání prstů iki palin je nekompromisní. Začíná se malíčkem, celý zůstává palec, případně první dva prsty jedné ruky. S novým úmrtím bude dívka o další článek prstu kratší. Operace se provádí „odborně“. Amputace probíhá za plného vědomí, k otupení nepomůže alkohol, který zde neznají. Místní anestézie má zvláštní pojetí. Nejdříve se pevně ováže paže nad loktem, potom ženu uchopí za předloktí a prudce jí udeří loktem o kámen. Trefa do brňavky znecitliví nervy v prstech a krátce umrtví ruku. Ruka se přidrží na kameni a „sekáč odborník“ kamennou teslicí jedním rozmachem odsekne jeden nebo dva prsty u prvního kloubu. Někdy seká zvláštním kamenným sekáčkem. Krvácející zbytek prstu se zabalí do léčivých bylin, převáže hojivými lupeny a vše zakryje banánový list omotaný šlahouny. Po zbytek dne sedí dívka tiše v šoku s poraněnou ruku vzhůru, aby začalo hojení. I tři dívky najednou přijdou na pohřbu čerstvé krve o jeden či dva prsty, Obřadem prochází opakovaně. Dani říkají, že odsekávání je nutné pro utišení duchů. Ženy mají ošklivě zohyzděné ruce na celý život, přesto dělají i jemné práce. Poslední dobou krutý zvyk indonéská vláda zakazuje. Ruce žen však žalují jasnou řečí. Většinou na nich chybí několik prstů...
