Vesnická zabíjačka

Všichni místní obyvatelé se shromáždili uprostřed malinké domovské vesnice. Osada má obdélníkový tvar a je obehnána dřevěným hrazením po celém obvodu. Dříve to bylo hlavně z důvodu hrozby napadení nepřáteli, nyní spíše působí jako ohrada pro domácí zvířata. Naproti vstupu, v čele vesnice, je mužská chýše “pilamo”, po obvodu pak obydlí žen a dětí. Uprostřed je obrovské ohniště s poházenými kameny a vedle dvě velké díry do země. Kolem si hrají děti s mačetami a v bahně pobíhají prasata. Prase je pro Danie velice důležité a dá se říci, že se jedná o kult. Má své postavení, po narození dostane své jméno a hraje důležitou roli při obřadech, svatbách, pohřbech a dalších výjimečných událostech. O vepře se v minulosti vedly krvavé boje. Aby ne, když pořádná manželka stála pět odrostlých vepřů. O malá selata bylo vždy s láskou postaráno. Nezřídka se stávalo, že čerstvě narozená mláďata byla dokrmována kojením místních maminek. Inu jiný kraj, jiný mrav..

Zabití prasete

Když přijde na řadu zabíjačka, celá vesnice se těší a všichni jsou zapojeni do příprav. Muži plánují průběh rituálního zabití a vybírají tu správnou zbraň. Ženy připravují ohniště a “papiňák” , děti nosí kameny a dlouhé trsy trávy. Na návsi to žije, všichni vědí, co mají dělat a vše postupuje jak na drátku. Do toho ženy horlivě debatují o těžkostech i lehkostech bytí, muži spíše zádumčivě přemýšlí a občas prohodí pár nedlouhých vět. Za chvíli atmosféru přeruší pronikavý pískot a řev mladého prasete. Dva muži nesou nebohé zvíře za zadní nohy a uši, vstříc napnutému luku nejzkušenějšího bojovníka. Chvilka soustředění, jedno otevřené oko lukostřelce cílí na srdce zvířete. Tětiva brnkne a ostrý hrot pronikne hluboko do těla kvílejícího selete. Nářek se nedá poslouchat, citlivější povahy odvrací své pohledy a zakrývají si uši. Muž ještě několikrát bezcitně zalomcuje oštěpem v krvácejícím těle a pak prase položí na zem. Smrtelný kvik postupně slábne, tělo se znehybní. Sele položí na břicho a bambusovým nožem odříznou uši a ocas. To patří do mužské chýše, těm nejváženějším. Je až neuvěřitelné, jak dokáže být ostrý bambusový štěp. Pokud se otupí, stačí zuby odtrhnout nepotřebnou část a může se pokračovat..

Přírodní papiňák

Mezitím další muž rozdělává oheň pomocí tření ratanového prutu o poleno měkkého dřeva.  Vždy se na to těším, protože už se mi v pár vesnicích stalo, že domorodci zapomněli své dávné umění a a přišel na řadu zapalovač z našich kapes. Starší muž je velice zručný a během chvíle uprostřed vesnice doutná připravená hranice z velkých polen, suché trávy a chroští. Do rozžhaveného popela nahážou spousty kamenů, které jsou nedílnou součástí přírodního hrnce. Ten už se postupně tvoří hned vedle. Děti nosí trávu a muži jí vystelou dno a boky díry “bpakate”. Hrnec už je připraven. Oheň zatím pokojně polyká suché dříví a kameny se postupně žhaví. Ještě, než dojde k naporcování prasete, je nutné jej zbavit srsti. Jak jinak, než opálením v ohni. Z ohniště se začne valit hustý dým a blízké prostranství se zahalí do štiplavého zápachu škvařících se chlupů.  Párkrát se prase poválí v plamenech a už ho nesou zpět na rozložené banánové listy, kde je připraveno na porcováni opět pomocí bambusových nožů. Začínají od spodní čelisti, kterou odříznou, odlomí od lebky a postupně stáhnou kůži z bříšní části až k řitnímu otvoru. Odejmou vnitřnosti a páteř. Zatímco se dvojice mužů věnuje praseti, ostatní vesničané nosí pomocí dvoumetrových pinzet žhavé kameny z ohniště do vystlané jámy. Kameny prokládají banánovými listy, trávou a bylinami. Nyní přichází na řadu zelenina a sladké brambory. Vše je důmyslně vrstveno tak, aby se horko šířilo rovnoměrně a veškeré potraviny se tak pořádně propekly. Na závěr přijde rozporcované prase. Šťávy z masa a přebytečný tuk potom ochutí zeleninu vespod. Vše se zaklopí další vrstvou trávy a zatíží se zbylými rozžhavenými kameny. Vše se ještě zpevní ratanovou obručí, překryje další vrstvou zeleně a dílo je hotovo. Hmmmmm, bude to lahoda… Snad nám dají také ochutnat. Ve vesnici je odhadem asi 50 lidí a prase nemá více jak 20 kg. Asi budeme muset o své sousto bojovat... Úsměvná myšlenka. Zřejmě už jsem zapomněl na ranní demonstraci válečných dovedností. Bylo to sice jenom divadlo, ale nahánělo husí kůži. Bojovat nebudeme a dáme si máslovou sušenku z batohu. Nebo… třeba vzbudíme lítost. Po několika nocích v džungli s kmenem Korowai už nikdo z nás není úplně fit. Opět si vybavím jejich bojovné výrazy ve tvářích při ranní bitvě a uvědomím si, že lítost neznají. Opravdu si dáme sušenku.

Hostina pro vyvolené

Do hostiny zbývá asi hodina. Obyvatelé osady se zklidnili a věnuji se odpočinku, či všedním věcem. Jenom děti stále nevědí, co se svojí energií, tak se honí po okolí. Chlapi si krátí dlouhou chvíli soutěží ve střelbě lukem a šípem na cíl. Papiňák si pomalu doutná a občas se k němu přiblíží první zvědavci. Vůně se začíná linout celou vesnicí… Opravdu nám nedají ani kousek? Konečně je to tu. Nejstarší muž obchází kuchyň a znaleckým okem usoudí, že je čas hodování. Rychle sundá vrchní poklop a společně s dalšími muži opatrně vezmou horkou pečínku a nesou ji na rozprostřené banánové listy ve stínu stromu. Ženy utvoří kruh kolem žhnoucí pánve a postupně si rozdělují zeleninu a horké sladké brambory. Některé dámy to nevydrží a snaží se ochutnat ještě horké sousto. Doslova si přehazují horký brambor. Podobná situace je i pod stromem, kde stařešinové opatrně rozdělují maso mezi muže a děti. Během chvíle vesnice jako když oněmí. Ozývá  se pouze lahodné mlaskání a olizování. My si všichni olízneme brady a otevřeme balíček máslových sušenek. K tomu slavnostně koluje láhev s čirou, minerální vodou a sledujeme jak lahodná pečínka mizí před očima. Všem se lesknou prsty od tuku, na tvářích blažené výrazy. V tom se zvedne šéf vesnice a nese nám na ochutnání kus libového masa a mladá dívka přináší jako přílohu sladké brambory a zeleninu. Úžasné a nečekané chutě… Pozdní oběd mizí během chvilky. O zbylé kosti se perou psi a všichni spokojeně oddychují….