Jízda Křižáků
Lužice, historické území rozdělené dnes mezi Německo (většina území), Polsko a Česko. V Lužici se dodnes zachovalo slovanské osídlení - Lužičtí Srbové, kteří jsou posledními potomky slovanského osídlení sahajícího podél Labe až k Baltskému moři. K Lužickým Srbům se v současné době hlásí asi 60 000 osob.
Předchůdci dnešních Lužických Srbů, slovanské kmeny Lužičanů a Milčanů, osídlili Lužici v 5. - 7. století. Německým výbojům tyto kmeny podlehly v 10. století. Němci se stali vládnoucí vrstvou, Lužičtí Srbové se ocitli v jejich područí. Dnes jsou Lužičtí Srbové oficiálně uznávanou národnostní menšinu. Podobně jako Romové nebo Kurdové nemají svůj samostatný stát.
Každoročně, na velikonoční neděli, usedají lužičtí muži oblečení do černých fraků, černých holínek a cylindrů, na nazdobené koně. Jezdci se vydávají na svou trasu od vesnice k vesnici a zpívají a modlí se v srbštině. (Název Křižáci nemá nic společného se středověkými mnichy, kteří bojovali proti husitům, jde o prastarý slovanský zvyk spojený s prosbami za dobrou úrodu a žehnání polím)
Jízdy křižáků (Velikonoční jízda či Jízda kolem osení) se do současnosti dochovaly především v německé Lužici. Počty jezdců se různí, v největších bývá i několik stovek jezdců. Jezdci se sejdou před kostelem, kde dostanou požehnání. Poté se vydají za zpěvu písní na průvod mezi obcemi.
Na první pohled působí jako oslava katolictví, ale původně je to stará pohanská slavnost. Křižácké jízdy se z Lužice udržely jen v okolí katolického Budyšína, jinde byly luteránskou církví v 18. století zakázány. První písemnou zmínkou je zpráva o Jízdě křižáků mezi Hoyerswerdou a Wittichenau roku 1490.
V současnosti jsou výchozími místy, kromě Budyšína, mj. městečka Radibor, Nebelschütz, Crostwitz, Panschwitz-Kuckau, Schweinerden a Ralbitz, kde se nachází i unikátní hřbitov se stovkami bílých křížů.
